Přinášíme rozhovor s hercem seriálu Aidanem Gillenem, který v ztvárňuje postavu Malíčka.
Ve včerejší epizodě Dany balancoval mezi spravedlností a milosrdenstvím. Jaime zatěžoval Brianne otázkami své cti…

 

Čtěte také: Hra o trůny: Rozhovor s Branem

O: Jak to vypadá s vaší postavou na začátku čtvrté série?

AG: Je jinde, než by měl být, což je pro Malíčka dost typické. Koncem třetí série jsem se svou lodi vyplul směrem k Orlímu hnízdu, ale ve skutečnosti jsem nikam neplul; jen jsem obeplul nějaká skaliska, zakotvil a čekal, jak se události vyvinou. Takže když se ve čtvrté sérii setkáváme s Malíčkem, není tak daleko, jak jsme se domnívali. Slíbil Sanse, že ji odvede pryč, protože Sansa tam není šťastná. A možná to taky udělá.

O: A jak se budou události vyvíjet v nové sérii?

AG: Myslím, že v této nové sérii se dostane víc prostoru Malíčkově vztahu s Robinem Arrynem. Malíček bude fungovat jako jakýsi jeho náhradní rodič. Protože jak víme, Robin přišel o otce a potřebuje ve svém životě nějaké vedení a strukturu.

O: Kam Malíček směřuje a co ho v životě motivuje?

AG: Nedokážu vám říct, co leží na konci jeho příběhu, to sám nevím. Mám svoje představy, ale ne vždy je nejlepší hrát něco, co dopředu znáte. Je dobře, že ty knihy ještě nejsou napsané, že nejsou dokončené, to tím chci říct. Jinak Malíčka pohání dopředu odmítnutí a ponížení, ale odmítnutí a ponížení, ke kterým došlo před dlouhou dobou. Snaží se dosáhnout takového stavu, že už mu nikdo nebude moct ublížit. Jeho cílem ale není ublížit ostatním – i když jim samozřejmě ubližuje, a nelze popřít, že je záludný a dělá věci, které jsou drsné a tvrdé – ale myslím, že i on má svou jemnou, melancholickou stránku, se kterou se v téhle sérii budeme víc setkávat. Nesmíme ovšem zapomínat, že svět je krutý, a že být dobrý není zárukou přežití.

O: V seriálu hraje velké množství lidí, a tak každý z nich stráví na obrazovce jen omezenou dobu. Není to frustrující, když představujete tak výraznou postavu, jakou je Baeliš?

AG: Vůbec ne. Nesmíte zapomínat, že jednou nastane v seriálu chvíle, kdy přijde byť i jen jedna jediná scéna, která změní vnímání dané postavy jak pro publikum a tak pro vás. A vzhledem k tomu, že jsem na několika podobných seriálech pracoval, vím, že není nic špatného na tom si počkat – je lepší vystupovat jen v několika scénách v dobrého dílu nebo jen v několika dílech dobrého seriálu, než být v jednom kuse na obrazovce v něčem podprůměrném. Tenhle seriál je opravdu kvalitně napsaný a má skvělou produkci, takže stačí, že jsou dobré scény, ve kterých hrajete. Navíc to, že vedle sebe běží paralelně příběhy, které se po čtyřech sériích stále ještě neprotly – to je opravdu odvážný a převratný počin. Ukazuje to, jak velkou důvěru mají tvůrci seriálu vůči publiku a to jim tuto důvěru vrací.













O: Nezažil jste něco podobného při práci na seriálu HBO The Wire - Špína Baltimoru?

AG: Ano, ale Hra o trůny posunula tu hranici ještě dál než The Wire. Když si vezmete postavu Daenerys a její cestu – máme za sebou čtyři série, a ona je ještě pořád na cestě, to je neuvěřitelné. Pro mě je právě díky tomu ten seriál zajímavý. Kdyby to všechno zapadlo do sebe na konci první série, jak by se to mohlo dál vyvíjet?

O: Tušil jste, když jste se začal na Hře o trůny pracovat, že to bude něco tak velkého?

AG: Vůbec by mě bylo nenapadlo, že se seriál žánru fantasy natočený podle fantasy románů, stane takovým populárním hitem. A není to jenom velký hit, je to fenomén popové kultury – narážky na Hru o trůny můžete najít v některých dílech Simpsonových, v časopise Mad i v pořadu Saturday Night Live, prostě všude. Ke Hře o trůny vznikají propracované parodie, což ukazuje, jak hluboce se vryla do kulturního povědomí. Myslím, že proto, že Hra o trůny překvapila lidi svým přístupem k žánru fantasy – první série byla naprosto reálná, nebyla tam skoro žádná magie. Draky jsme poprvé viděli v desátém díle. A když jsme je viděli, věřili jsme, že jsou skuteční, protože jsme věřili těm lidem. Celé to bylo tak hluboce zakořeněné v lidské zkušenosti, ke které si mohl každý najít svůj vztah, ať už se to týkalo rodiny, moci, války, pomsty nebo něčeho podobného.













O: Vytvářel jste postavu Baeliše na základě nějaké konkrétní osobnosti?

AG: Všichni novodobí politici zaručeně četli Machiavelliho Vladaře. Ten byl jedním ze zdrojů inspirace. Co se týká fyzického vzhledu, když jsem to četl, říkal jsem si: „Ten chlápek mi připomíná Petera Mandelsona.“ Tak jsem si přinesl do studia Mandelsonovu fotku a zeptal jsem se, jestli bych nemohl vypadat nějak takhle. No, nevypadám úplně stejně, ale má to k tomu dost blízko. A celá ta záležitost s princem temnoty, s jeho pozicí ve vládě a vším tím kolem. A co teprve jeho osobnost – není to jen o tom, že se mu nedá věřit, je ještě nepředvídatelnější a nablýskanější, než jsme mysleli. Mandelson je vlastně tak trochu celebrita. A na začátku jsem opravdu uvažoval o této postavě jako o politikovi, ale on ve skutečnosti není politik. Ten člověk je hráč a intrikán a manipulátor, ale není v žádné oficiální politické pozici. Původně sice byl u dvora, byl politikem, byl správcem královské pokladny, ale i teď když už není, hraje dál politické hry.

O: Když dáme stranou jiné motivy, nepřináší mu hra sama o sobě vzrušení?

AG: Samozřejmě že ano. Už to není jen o sebeobraně. Tahle hra mu zcela jistě vzrušení přináší, není důležitý cíl, ale cesta k němu. Já vlastně ani přesně nevím, co je jeho konečným cílem – není to nezbytně moc, neomezená, nejvyšší moc. Ale určitě mu jde o hru samotnou, připravovat cestičky, sledovat, jak se naplňují jeho cíle, sledovat, jak do sebe věci zapadají, jakoby je poskládal sám. A on přitom ani tak neovládá jednotlivce, spíš to udělá tak, že lidé hrají jeden proti druhému a pak až za nějakou dobu věci klapnou podle jeho představ. Jeho plány sahají opravdu daleko a jsou velmi troufalé, ale částečně jde i jen o samotné vzrušení ze hry. Nehraje na jistotu: jsou lidi, kteří politikaří, ale tak nějak bezpečně, a pak ti smělí, co pokoušejí osud. Je dost možné, že získáte víc, když si víc troufnete, ale hlavně to pro vás bude větší vzrušení.

O: Domníváte se, že se Malíček bojí o život?

AG: Ve Hře o trůny je každá postava v neustálém nebezpečí smrti.

O: Myslíte si, že mu záleží na druhých? Třeba na Sanse?

AG: Ano, myslím, že mu na druhých záleží. Ale Malíček je kluzký jako had a nemělo by být nijak snadné ho přečíst. Takže doufám, že na něm není příliš znát, když mu na někom záleží. Chtěl bych na to dál stavět, rozvíjet tuto jeho stránku a pokoušet se hledat nové způsoby, jak se chovat, jak jednat s druhými. A jsem přesvědčený, že ve čtvrté sérii – a doufejme i v dalších - něco z toho bude vidět.













O: Jaký je to pocit podílet se na jednom z největších televizních seriálů na světě?

AG: Dobrý. Nemám s tím ten nejmenší problém. Už jsem v pár seriálech hrál, ale tenhle je asi opravdu největší. The Wire – Špína Baltimoru přitáhlo hodně kritických ohlasů a všeho a nakonec se na něj dívalo opravdu široké spektrum lidí. Ale Hra o trůny byla obří od začátku. Ne, že bych o to primárně usiloval, ale hrát ve Hře o trůny mi dává možnost uskutečnit věci na protilehlém konci, například natočit s nulovým rozpočtem v hospodě v Brixtonu film bez cateringu, bez dopravy a bez platu. Nehraji ve Hře o trůny proto, že bych chtěl být slavný nebo tak něco, chci hrát v něčem dobrém, a je-li to zrovna slavný a sledovaný televizní seriál, tak proč ne.

Zdroj: HBO Europe, Skylink
Foto: HBO Europe
Jakub Švejnar