Speciální jednotka G. I. Joe zasahuje tam, kde všechny ostatní možnosti selhaly. O tom jsme se mohli přesvědčit ve dvou samostatných filmech, z nichž první nabídnul prvotřídní zábavu, která se nebála vysmát hollywoodským klišé, a která také nezapomenutelným způsobem nabídla Prahu (proskakování skrz tramvaj v Dejvicích se opravdu jen tak nevidí), jakkoli suplovala za Paříž. Dvojka přinesla změnu obsazení, která rozhodně nebyla k horšímu. A k tomu zaujala precizními akčními scénami, jaké musely každému příznivci žánru vykouzlit úsměv na tváři.

My se však vracíme do doby, kdy ninja Snake Eyes pracoval pro Jakuzu. Tedy úplně prapůvodně se vracíme do doby, kdy byl ještě malý a nechtěl dopustit, aby byl jeho otec zavražděn a dům, ve kterém žili, zapálen. Jenže se mu to nepodařilo, protože byl malý a viníci nikoli. Pak tedy pracoval pro Jakuzu, nicméně odmítnul popravit svého bratrance Tommyho, přičemž nepotrvá dlouho, abychom si uvědomili, že máme tu čest s pozdějším Storm Shadowem (závěrečné scéna proto evokuje, resp. opisuje X-Men: První třídu). Takže se můžeme těšit na jeho proměnu, kdy přešel ze světlé na temnou stranu síly. Podobně jako Anakin Skywalker nebo Saruman, byť v jejich případě to bylo o dost fatálnější – jednak proto, že jsou součástí kultovní knižní předlohy nebo veleúspěšné filmové ságy, a jednak proto, že série v obou případech čítají více epických filmů, ve kterých jde o pořádné drama, navíc v rámci jiných světů.

 










 

Každopádně Tommy se rozhodne se Snake Eyesem vydat do svého klanu Arashikage, který vede jeho babička. A bezpečnost má na starosti jiná žena, kterou je nedůvěřivá Akiko (Haruka Abe), pro níž představuje hlavní hrdina až do jistého momentu potencionální hrozbu. V prvním G. I. Joe spolu Snake Eyes a Storm Shadow bojovali už jako malí. V dospělosti jsme je viděli pouze v jejich ninjovských mundůrech, takže nebylo nutné, aby si svou úlohu zopakoval Ray Park. U Storm Shadowa ovšem zamrzí, že nevypadá jako Lee Byung-hun, který se vrátil domů do Jižní Koreji a v USA naposledy natočil Sedm statečných a Provinění.

S režisérem Robertem Schwentkem má společnou účast na vzniku série RED, jelikož si zahrál ve druhé části, zatímco v Německu narozený tvůrce režíroval tuto první. Tehdy ukázal, že akční scény umí, což potvrdil i v Rezistenci. G. I. Joe: Snake Eyes ale ukázkovou akci nepřináší. Z tohoto pohledu nejvíce zaujme hned úvodní scéna, kdy se ujíždí s náklaďákem. Pěkná je taky sekvence s miskami s vodou, jenže ta vyvrcholí ušlechtilým filozofickým podtextem, se kterým je to dost na hraně. Ve smyslu, že v projektu, od kterého čekáme především nenáročnou zábavu, jsme takový úplně nepotřebovali.

Příležitost zahrát si Snake Eyese tentokrát připadla Henrymu Gouldingovi, jenž byl po Gentlemanech a Last Christmas zralý na to, aby sám utáhnul celovečerák. Pravda, na plátně se dost zdrží i Andrew Koji a v závěru se objevují další známé figury, tj. Ana DeCobray neboli Baronka a Scarlett … Asi netřeba připomínat, že nevypadají jako Sienna Miller a Rachel Nichols, nýbrž jako Úrsula Cobreró a Samara Weaving (Krvavá nevěsta). Jejich účast má především pomoct překlenout most od tohoto prequelu k G. I. Joe: Rise of Cobra. Nutno dodat, že všechny zúčastněné by klidně malíčkem levé ruky pořádně seřezal či rovnou na věčnost odpravil „The Hard Master“ v podání Ika Uwaise, v jehož případě se však jedná o cameo. 

 










 

Ninjům a japonským bojovníkům jde především o čest. Na Snake Eyesovi se pobyt v klanu podepsal tím způsobem, že odmítne možnost vykonat svou vysněnou pomstu, když má před sebou jako na talíři nájemného žoldáka-vraha svého otce. Přitom kdyby mu seknul hlavu, jako diváci bychom se na něj zato přece nezlobili, nestal by se v našich očích zápornou postavou. Už kvůli těm podle vyváženým kostkám ne. Daleko větším prohřeškem bude spíše ta skutečnost, že nadále potají komunikuje s nepřítelem, třebaže k tomu tedy má dobrý důvod. Jeho přerod v klasického klaďase je o něco méně komplikovaný, než v případě Nathana Algrena. Ovšem to lze tomuto počinu určitě přičíst ku prospěchu.

G. I. Joe: Snake Eyes postrádá lehkost a nadhled předchozích dvou částí. A opět upozorňuje na to, že existuje „revenge flick“ a „revenge flick“. Navíc se znovu potvrdilo, jak bývá ošemetné, když Američani vyrazí natáčet do Japonska a ještě k tomu se chtějí nějakým způsobem, byť třeba jenom částečně, zabývat tamními tradicemi. Proto se dá bohužel očekávat, že se tenhle film stane podobně opomíjeným, jako tato Wolverinova mise. Nic tomu nepomáhá ani účast obřích hadů. Nejde ani tak o to, že mají schopnost nahlédnout do lidské duše, a pokud je čistá, nechají daného člověka být. Jde o to, že na rozdíl od obřího hada v Barbaru Conanovi nepůsobí příliš realisticky, ale digitálně, tak jako kupříkladu ty stvůry ve 47 róninů.

FOTO: CinemArt