Na úplném začátku to byl Tony Stark, kdo sám propálil veřejnosti, že je Iron Man. V případě Spider-Mana/Petera Parkera to udělal Mysterio. Už je mrtvý, ale hlavnímu hrdinovi pořádně zavařil. Má teď stejný počet odpůrců i příznivců. Jenže na školu se nedostal ani on, ani jeho kámoš Ned, ba ani přítelkyně MJ. Nenapadne jej podat odvolání a místo toho hned zamíří za Doctorem Strangem, se kterým se zná ze společného působení v týmu Avengers. Jeho kouzlo má zajistit, aby všichni zapomněli skutečnou Spider-Manovu totožnost. Neustálým vyrušováním se stane, že kouzlo bude zruinováno, díky čemuž začnou do jeho reality proudit záporáci z alternativní reality. Tedy, nejen záporáci …

Tenhle nápad je sám o sobě rozhodně vítaný, neboť skýtá možnost vrátit zpět některé divácky oblíbené postavy. Mnozí asi už vědí, že se vrátil Alfred Molina coby Doc Ock, Willem Dafoe coby Norman Osborn/Green Goblin, Jamie Foxx jakožto Max Dillon/Electro, Rhys Ifans coby Curt Connors/Lizard. Skoro všechny přitom vesměs dabují stejní herci, jako v původní Spider-Manovské trilogii, resp. ve dvou „Amazing počinech“. To samé lze napsat i o Tobey Maguireovi a Andrewovi Garfieldovi, kteří si zopakovali svoje nejslavnější úlohy. Příjemná nostalgie při sledování tohoto bijáku jede na plné obrátky, leč příjemná nostalgie není všechno, co dělá film kvalitním. Například je skvělé dát oblíbeným navrátivším se postavám, resp. hercům, kteří je ztvárňují, dobré (hrdinské) repliky, což se neděje a suverénně nejhůř to odnesl Andrew Garfield, jehož postava má co říct pouze tehdy, když rekapituluje, co se jí přihodilo v její vlastní realitě.

 










 

Ono když se to vezme zeširoka, tak by se i J. Jonah Jameson (J. K. Simmons) měl poprvé objevit až po scéně na dálnici, kde hlavního hrdinu, toho času přesvědčujícího prorektorku z vysoké školy, jaksi cosi vyruší. Toto přichází až okolo 30. minuty, přičemž se jedná o první akční sekvenci, což je rozdíl oproti například letošnímu Doctoru Strageovi v mnohovesmíru šílenství, kde se naopak začíná pěkně zostra. Druhá věc je, že scenáristé Chris McKenna a Erik Sommers potřebovali samozřejmě důvod, za jakého by bylo možné proplést samostatné vesmíry, a vybrali si k tomu opravdu bizarní. Nejde jen o způsob narušení onoho kouzla, jde taky o to, že následná zápletka spočívá ve snaze obrátit záporáky na světlou stranu síly, což na první dobrou tak trochu rovná se donkichotskému boji s větrnými mlýny. Kór když si padouchové uvědomí, že nemají vady, nýbrž dary.

Jasně, hlavní postavou je Spider-Man, nikoli Strange, takže se dá očekávat, čí úvaha bude nakonec správná, jakkoli bychom neměli zapomínat na to, že Peter Parker je do jisté míry pořád ještě kluk. Ale nějaký vyzrálý rozum by už měl mít, když s ostatními prožil velkolepé dobrodružství a zachránil svět. A sám se nepřátelům postavil hned dvakrát. Navzdory tomu je ve trojce vnímán i jako zlosyn, což patrně nemá být sofistikovanou, zrcadlo nastavující satirou, jaká značí, že lidé dokážou být při své omezenosti a senzacechtivosti ohromně nevděční. Nicméně, pakliže bychom třeba měli srovnat předvídatelnost tohoto projektu s Thorem: Láskou jako hrom, jenom si potvrdíme, že Taika Waititi v tomto směru odvedl špatnou práci, jelikož – na rozdíl od Thor: Ragnarok – tentokrát natočil za velké peníze něco dosti klišoidního, co jsme v obměnách viděli už několikrát.

Potom se ještě nabízela varianta, že mohl Doctor Strange zakouzlit znovu a vrátit čas, protože to při svých schopnostech dovede. Tím by všechny mizery poslal zpátky domů. Ale raději se už přestaňme zabývat nedotažeností zápletky, ačkoli zrovna fakt, že na školu nepřijmou Neda s MJ pouze proto, že se znají s Peterem Parkerem, jest pro dnešní dobu celkem příznačný. Zároveň jsme si zvykli, že v MCU většinou vídáme špičkové vizuální efekty. Ve Spider-Manovi: Bez domova tomu není jinak, jenže neohromí. To není dáno tím, že jsme nejen po těch třiceti bijácích viděli už ledacos – v případě Shang Chi a legendy o deseti prstenech i Eternals rozhodně zaujaly.

 










 

Paradoxně zrovna tyhle dva projekty byly oproti tomuto přijaté střídměji, což souvisí jak s nekonečnou popularitou titulního superhrdiny, tak s tím, že si příznivci a příznivkyně komiksových blockbusterů někdy obtížněji zvykají na nové figury, a že po tolika počinech a tolika rokách mají očekávání jasně daná, čili nějaký rázný, nečekaný twist nebo celková inovace ani není potřeba. Zato DCEU, jak ukázal i Black Adam, se takových nebojí. A nutno dodat, že – ač je málokdo ochotný to přiznat nahlas – tenhle Universe funguje v některých ohledech dokonce ještě o něco lépe. I když je fakt, že celkově se z chyb svého rivalského předchůdce také nepoučil.

Spider-Man: Bez domova určitě má dobré momenty, ale vcelku pravidelně je střídá s těmi, které zdaleka tak dobré nejsou. Vedle setkání tří Spider-Manů (o tomto čtvrtém se tady vlastně mluví) potěší některé vtipně nadsazené hlášky (např. o natáčení kriminálních seriálů v osmdesátkách), herecké představení Jamieho Foxxe, jemuž skutečně jdou záporáci lépe, než klaďasové, a také vztah mezi Peterem a MJ – zvláště poté, co se klíčová bitva, tentokráte vyvedená na Soše svobody, stane minulostí, k čemuž poměrně nezvykle dojde už dvacet minut před koncem! Naopak „povýšení“ jedné z vedlejších postav na čaroděje potvrzuje, že scenáristům prostě rychle docházely nápady. Spider-Man: Bez domova podle očekávání většinově nadchnul, ale o to více zkrátka vychází jako dosti nadhodnocený biják. Ačkoli v rámci MCU bychom našli ještě nadhodnocenější.

FOTO: Falcon