Do Zlatého fondu české kinematografie patřící klasika Jáchyme, hoď ho do stroje! spadá do subžánru crazy komedie. A de facto 50 roků od svého vzniku pořád baví, její televizní reprízy mívají obrovskou sledovanost a mnohé hlášky v tom nejlepším slova smyslu zlidověly. Když se ohlédneme zpátky za tou hromadou současných českých komedií, jejichž úpadek započal někdy s prvními Bobulemi, o kolika z nich můžeme říct, že si vysloužily kultovní status a lidé běžně používají repliky, jaké v nich zazněly? Potíž je především v tom, že ačkoli mají hvězdné obsazení, postrádají dobré režijní vedení a hlavně, HLAVNĚ doplácejí na špatné (občas mimořádně špatné) scénáře, takže se u leckterých nelze zbavit dojmu, že byly napsány v průběhu několika málo hodin.

Jasně, takový David Ayer údajně napsal Patrolu za jediný víkend, ale to byla dost jiná situace. Jednak dobře věděl, o čem chce psát, a kostru příběhu měl dlouho dopředu jasně promyšlenou. A druhak mu ani tak nešlo o komerční úspěch, jako o samotné vyprávění toho příběhu, o kterém byl přesvědčený, že by prostě měl být vyprávěn. I Přání k narozeninám se – tak jako jeho četné české komediální předchůdkyně – zjevně hnalo zběsilým tempem do produkce, což znovu souvisí s tím, že diváci a divačky u nás jsou naučení na tyhle komedie chodit a jejich tvůrci vědí, že se při psaní nebo v tvořivosti na place ani nemusí příliš snažit, protože mají solidní návštěvnost víceméně jistou. I na Přání k narozeninám dorazilo za první víkend skvělých 50 000 lidí, což je číslo, o kterém si opravdu kvalitní a zamyšleníhodné počiny typu Cesta domů můžou bohužel mnohdy nechat jenom zdát. 

 










 

Určitě si mnozí vzpomenou na Přání Ježíškovi, které si rovněž vedlo – navzdory těžkým protikoronavirovým opatřením – na podzim 2021 velmi dobře. Ovšem kromě toho, že za ním stojí stejní tvůrci a hrají v něm stejní herci a herečky, spolu oba filmy nemají nic společného. Tedy kromě toho, že do značné míry (tak jako Martin a Venuše či Ten, kdo tě miloval) vznikly kvůli tomu, aby pomohly lépe zafinancovat producentovy seriózní projekty, které s velkou pravděpodobností odolají zubu času a i za 80 roků budou stejné působivé, jako v době svého uvedení (viz Lidice, Gangster Ka a nepochybně sem bude patřit také chystaný životopis Tomáše Bati). Ale jinak je to tak, že zatímco vzpomínaný remake tohoto polského titulu chtěl spíše pohladit, tenhle biják chce, abychom se prostě smáli. Zatímco tam se pohybujeme v čase vánočním, tady panuje letní počasí.

Neplatí tedy, že bychom díky Přání Ježíškovi dostali jasnou představu o tom, co čekat od Přání k narozeninám. I proto, že jsou v něm opět dodrženy ty zásady, že ideálně každá z postav musí být nějak příbuzensky propojená s alespoň jednou jinou, a že se musí násilným a zcela zbytečným způsobem vpálit do scénáře sprostá slova. Tentokrát představuje obrovské plus ta skutečnost, že není nejmenších pochybností o tom, že je všechno úmyslně vyvedeno do velké absurdity. Jako kdyby se všechni pohybovali v nějaké lehce alternativní realitě, kde je kupříkladu normální požádat svou dívku o ruku v ten nejméně vhodný okamžik, a pak se ještě divit, že se nevyslovila. A zároveň nikdo nemá nejmenší potíž ani s tím, když se nepřibrzdí do zatáčky, třebaže jsou pak v nákladovém prostoru všichni potlučení.

Takže, maminka Eva Holubová slaví narozeniny, přičemž tvůrci a distributor se nemůžou schodnout, jestli kulaté nebo půlkulaté. A to není jediný problém. Když jí syn Igor Orozović sdělí, že nepřijede, telefonické spojení se přeruší, přesto v další scéně říká svému manželovi Jaroslavu Duškovi, že syn nepřijede, protože je marod, což není telepatie, nýbrž chyba. On totiž nepřijde proto, že tvoří pár s Tomášem Klusem (shodou okolností taky slaví narozeniny) a nechce to rodičům říct. Igorův brácha Matěj Hádek žije se Simonou Babčákovou, která si myslí, že ji podvádí, jelikož furt někam volá. Simona Babčáková si chvíli není jistá, jestli je Veronika Khek Kubařová přítelkyní Igora nebo Tomáše, přestože je ve skutečnosti Tomášova ségra, co předstírá, že je Igorova přítelkyně, zatímco její opravdický nový přítel Jaroslav Plesl vezme její dvě děti, tedy Honzíka a Klárku, které má s Davidem Švehlíkem, ven, a tam se mu ztratí, protože je lehce asociální.

 










 

Děti to spletou a nastoupí na vlak do Německa, který zastaví uprostřed ničeho, stejně jako později jsou všichni v legračním rybím autu (protože Matěj a Simona se živí prodejem ryb) uprostřed ničeho zastaveni policejní hlídkou, která tvrdí, že všichni mluví česky, přestože skoro nikdo z nich do té doby nepromluvil. Jeden z policajtů nazve malé dítě „fakanem“, ale vzápětí volá domů, neboť je najednou sedm hodin a on vždycky miloučkými ukolébavkami uspává svoje děti ... Ale přesto dostaneme skutečné příležitosti k zasmání. Konkrétně asi tak sedm osm, což je oproti jiným českým filmovým komediím 21. století výrazný nadprůměr! A dokonce se nějakým zázrakem stalo, že si ke všem postavám utvoříme nějaký vztah, tedy nám nebude jejich počínání zcela lhostejné.

Přání k narozeninám je poněkud rozpačitý film, jaký zase doplácí na nepromyšlenost. Znovu obsahuje několik situací, ze kterých by se při troše kreativity dalo vykřesat mnohem více vtipného. Dokonce až tolik, že by se všechny vtípky nedaly pochytat na první dobrou, takže by leckteří jistě rádi zavítali do kina nejednou. Sem by patřila třeba reference na migrantskou krizi, eventuálně nápad, že ujel autobus jenom s Honzíkem a Klárka by taky zůstala sama. Závěrečná pasáž v přírodě krátce přeladí z absurdnější na realističtější notu, což je vlastně vítaná změna. A další, vcelku unikátní jev spočívá v tom, že navzdory účasti vícero známých a oblíbených herců a hereček, se duší celého filmu stává postava Veroniky, kterou ztvárňuje Veronika Khek Kubařová. Paradoxně (to je taky zajímavé) asi proto, že je ze všech nejnormálnější.


PŘÁNÍ K NAROZENINÁM JE K VIDĚNÍ I V PRAŽSKÉM KINĚ LUCERNA

KOMPLETNÍ PROGRAM JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Bioscop