Devadesátky byly celkem fajnovou dobou. Pokud jste tehdy měli cca desetiletého potomka, dá se napsat, že Aftersun jest v podstatě přesně pro vás. Pokud jste tehdy byli sami dětmi, kterým bylo okolo deseti roků, pak se dá napsat, že Aftersun je pro vás taky. Táta Calum už s matkou malé Sophie nežije, nicméně teď se svou dcerou vyráží ze Skotska na dovolenou do Turecka, kde si prostě chtějí užívat pohodičku u bazénu, s kulečníkem, karaoke, léčivým bahínkem … A hlavně se mají těšit z toho, že můžou být spolu. Otec se k ní chová opravdu hezky, protože si uvědomuje, že dětství výrazně zformuje její osobnost. Patrně i proto skrývá svoje tajemství!

Ne, nemá superhrdinské schopnosti, není neonacista ani mimozemšťan. Není ani hledaný zločinec s psychopatickými sklony, upír či prodavač kebabu. Nebere ani drogy, což nebude od věci zdůraznit, protože se bavíme o dekádě, ve které vzniknul Trainspotting, tedy počin o svérázné čtyřčlenné partičce s Edinburghu. Prostě bojuje s depkou, což jej občas táhne ke dnu, ale neznamená to, že by měl být komukoli nebezpečný. V podstatě dvakrát se přesuneme v čase za dospělou Sophie, která se v jednom případě nostalgicky dívá na video pořízené o téhle dovolené. Jestli otec už není nebo jestli se z nějakého důvodu prostě už nevídají nebo jestli není správná ani jedna z těchto možností, toť otázka, kterou by si měl každý zodpovědět sám.

Potvrdilo se moje přesvědčení, že autorka Charlotte Wells (s Herbertem Georgem určitě příbuzná nebude) čerpala ze svých vlastních zážitků, což celé věci přidává na významu. Jednak v tom smyslu, že nechce být poplatně korektní, a jednak proto, že dost těch věcí se takhle doopravdy stalo, což si mnozí a mnohé můžou při sledování snadno propojit se svými vlastními vzpomínkami. Ocenit zaslouží taky rozhodnutí natáčet na film, nikoli na digitál, což snímku dodává na dnes už málo vídané vizuální atraktivitě. Povedený je i soundtrack, byť se rozhodně nedá tvrdit, že by písně měly dokreslovat rozpoložení postav nebo že by měly jejich texty dopomáhat s vyprávěním samotného příběhu.

 










 

Ten je velmi komorní až minimalistický, ovšem to v žádném případě neznamená, že by skýtal prostor pro nudu. Zároveň to naopak znamená, že všechno stojí na hereckých výkonech Paula Mescala a Frankie Corio a na chemii mezi nimi, která byla zajištěna tím, že poslední dva týdny před začátkem natáčení spolu trávili spoustu, spoustu času. On to dotáhnul až k nominaci na Oscara, čímž potvrdil, že rok 2022 patřil Irům, byť v jeho případě přes velrybí comeback Brandana Frasera nejel vlak. A co se Frankie Corio týče, při castingu porazila 800 holek a s klidem ji můžeme označit za ještě větší talent, než jakým byly ve své době Quvenzhané Wallis, Anna Paquin, Mckenna Grace či ségry Fanningovy. Rovnat se jí v současnosti může snad jenom Julia Butters.

Aftersun se i přes tu Calumovu občasnou posmutnělost řadí mezi tzv. „feel-good movies“, tj. takové filmy, při jejichž sledování se obecenstvo cítí dobře, což je dáno tím, že se tvůrcům daří probouzet divácké emoce. A svou roli v tom hraje také skutečnost, že chybí v pravém slova smyslu záporný element a konflikt. V některých scénách to může zprvu vypadat, že je k němu nakročeno – viz skok do bazénu zavánějící topením se, poslouchání starších holek na toaletě o jejich náctiletých zkušenostech, odchod se staršími kluky za zábavou, ztracení se při nočním návratu domů, natož aby došlo na nějakou hádku s otcem. Všechno se záhy vyřeší bez jakékoli peripetie. Jenže některé momenty poněkud zbytečně sklouzávají k artu a filmu schází hlubší přesah, ačkoli je pořád o něco působivější než třeba The Florida Project. Že bychom ale z kina po zhlédnutí odešli jako jiní lidé, jak tvrdí jedna ze zahraničních recenzí, tak to dozajista ne.

FOTO: Aerofilms