Jenže tu slavný spisovatel napsal už v roce 1973. A kdyby tenhle film vzniknul hned poté, patrně by byl považován za velkou, strašidelnou pecku. Ačkoli na Carrie, která v románové podobě spatřila světlo světa v roce 1974 a na plátnech se objevila o dva roky později, by kvalitativně stejně nestačil. To jen podtrhuje nadčasovou výjimečnost snímku v režii Briana De Palmy. Tak jako pomalu ve všech dalších počinech Stephena Kinga, také v tomto dostávají prostor šikanátoři, resp. šikanátorky. Jsou součástí i zřejmě nejhrůznější scény, která přitom, možná paradoxně, nesouvisí s nadpřirozenými jevy, nýbrž s obyčejnou lidskou bezcitností a krutostí.

Harperovi totiž po automobilové nehodě zůstali jenom tři. Malá holčička Sawyer, starší holka Sadie a otec Will, který pracuje jako cvokař. V době těžkého zármutku určitě ničemu nepomohlo, že za ním přišel jistý Lester Billings, který přišel o všechny tři svoje děti. Will jej vyslechne, ale uvědomuje si, že být sám v domě s tímto na první pohled narušeným člověkem není bezpečné. Zavolá tedy policii, jenže během telefonátu se Lester promenáduje po domě. Na Sadie nezaútočí, protože místo toho zaleze do šatníku v ateliéru matky, kde je záhy nalezen mrtvý. Ale co když byl zavražděn? Někým … nebo v tomto případě spíše něčím!

V domě se pak začnou dít divné věci, které postihují malou Sawyer. Dá se to vysvětlit smutnými zážitky z poslední doby a poněkud nestandardním přístupem psycholožky. Jenže postupem času si také Sadie začne všímat toho, že příšera z šatníku/zpod postele podle všeho není pouze výplodem traumatizované mysli její ségry, nýbrž že se jedná o strašáka, který by logicky neměl být skutečný, ale je. Užívá si, když se bojíte, nicméně nemůže být nejmenších pochybností o tom, že sám bude mít nějakou slabinu, aby bylo možné jej přemoct a aby po příštím vypadnutém zoubku nebyl důvod se čehokoli obávat, zvláště pak tedy udušení.

 










 

V hororech by mělo být vždycky účinnější, když se v nebezpečí nacházejí děti. Scéna, ve které malá Sawyer sedí u televize, představuje z tohoto pohledu vrchol. Tedy samozřejmě ne horového žánru, nýbrž tohoto filmu. Jinak s tímto faktem tvůrci nepracují vůbec zručně, takže se přihodilo, že větší pozornost přitahují samotné vztahy mezi postavami, což vede k myšlence, že by Kostlivec zřejmě fungoval daleko lépe jakožto tíživé drama, přičemž by pochopitelně musel mít jiný název, jelikož ten český zbytečně spoileruje (původní anglický název zní The Boogeyman, tedy „Strašák“). Za těchto okolností jest totiž celá ta hororová zápletka jaksi nad plán.

Kostlivec představuje neoriginální podívanou, která vůbec ničím nepřekvapí, neboť jsme jako diváci a divačky prakticky po celou dobu o krok napřed, což by se dít opravdu nemělo. Nechce se věřit tomu, že při testovacích projekcích v USA vyděšené obecenstvo křičelo natolik, že se tvůrci rozhodli některé sekvence přestříhat, aby nedošlo k tomu, že by zapadnul důležitý dialog. Faktem zůstává, že oproti většině současných hororů (žánr se bohužel začíná zdát ve třetí dekádě 21. století poněkud vyčerpaný) se postavy nechovají jako idioti, aby se mohlo stát něco strašidelného. A taky tohle dílko do jisté míry potvrzuje, že knihy Stephena Kinga naprosto spolehlivě fungují spíše ve své původní podobě, ačkoli výjimky by se samozřejmě našly. Zajímavé, že ty úplně nejlépe hodnocené adaptace, tedy Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle, vlastně nespadají do hororového žánru. Tak jako pod (Hustou) Mlhu se pod ně podepsal Frank Darabont, jehož s Robem Savagem vskutku nelze jakkoli srovnávat, byť druhý jmenovaný rozhodně není špatný řemeslník.

FOTO: Falcon