Píše se rok 1937, ale postavy mluví jako ze současnosti. To proto, že řeší téma, jaké je ve třetí dekádě 21. století dosti aktuální z hlediska všeobecné korektnosti. Hlavní hrdinka se jmenuje Helena Hauptová. A kdyby se někdo ptal, bydlí pod Tatrami ve slovenském městě Svit (což není vtipná paralela k názvu, nýbrž skutečné město, ne jako Asteroid City), kde její manžel šéfuje fabrice na výrobu umělých vláken. Ale není ani tak důležité, co vyrábějí, jako to, co lze najít v areálu. Jedná se o novorozené mrtvé tělíčko. Sice s hlavou a nikoli bez hlavy, ale zato s něčím navíc. Vypadá to na hermafrodita, který má tudíž mužské i ženské genitálie! 

Helena má pro změnu „konexe“ na Zlín, nýbrž moravský přízvuk rozhodně nemá. Zato je sama těhotná a celý tento převážně její, nicméně ne úplně její příběh, se odehrává v rozmezí necelého týdne. Postupně odpočíváme dny do porodu a dny do příjezdu šéfa, jehož přítomnost přitom nepředsavuje nic, co by mělo naprosto zásadním způsobem zamíchat kartami, protože jenom přijde, uvidí a zase odjede. Vše rámuje scéna, ve které děvčata na šéfovu počest v krojích zpívají a Helena do toho začne rodit. To přece mohla začít za jakýchkoli jiných okolností. Do stejného dne se tedy vracíme až v závěru. Ovšem kdo čeká, že se dočká, co se hlavní hrdince narodí, ten se plete. Tahle nedoslovnost funguje u Asghara Farhadiho (Rozchod Nadera a Simin), zatímco v Úsvitu ji lze jednoznačně chápat jako podraz na diváky, který filmu na uměleckých kvalitách věru nepřidává.

Jasně, tvůrci se můžou obhajovat tím, že vzhledem k tématu to vlastně není důležité. Kór když víme, že plod nepoškozují zplodiny z fabriky, takže s největší pravděpodobností bude všechno naprosto v pořádku. V podstatě říkají: „I kdyby se jí narodil kočkopes nebo králíkodlak nebo nosorobotnice, je podstatné především to, aby to byla slušná bytost a těšila se dobrému zdraví.“ A vlastně mají pravdu. Kdyby tenhle film vzniknul před třiceti nebo dvaceti, resp. ještě před deseti rokama, zasloužili by tihle tvůrci obrovskou pochvalu a možná i nejlepší hodnocení za to, že se do takového projektu vůbec pustili. V současnosti z něj však čiší korektnostní podbízivost a podlézavost, jakkoli v závěru v souvislosti s postavou Saši přichází s rozhodnutím, jaké onu korektnost uvádí na pravou míru a nepochybně stojí pro všechny za zamyšlení.

 










 

Hlavní hrdinka má 3I: je Inteligentní, Investigativní, Impertinentní a někdy Iritující. Jestli vám připadá, že počty nesedí, tak si připomeňte, že Tři mušketýři byli taky vlastně čtyři. Prakticky všechny ostatní postavy se jí co do chytrosti nemůžou rovnat, takže kdyby se děj odehrával v současnosti, patrně by továrnu ředitelovala ona. Zároveň to rozhodně není tak, že by strkala nos do věcí, do kterých jí nic není. Prostě se chce dopátrat pravdy, jelikož v sázce může být zraví jejího očekávaného a brzy narozeného potomka. Tím nám bude sympatická, ačkoli její pozdější snaha o to stát se „pastýřkou, která vyvede slabé z údolí temnoty", působí až přehnaně. Eliška Křenková je výborná herečka, která by jistojistě zahrála skvěle i čerokézskou prodavačku kožešin, která si dovede přečíst Vergilia v originále a její hlavní motivací je ve druhé polovině 19. století převést skupinu německých plantážníků přes Skalisté hory, protože za slíbené peníze bude moct pomáhat Edisonovi při vynalézání kinetoskopu. I tady ledacos nasvědčuje tomu, že svým projev scénář pozvedla na vyšší úroveň.

Zároveň je jednou z mála, o kom lze napsat, že do daného období vzhledově v pohodě zapadne. Obsadit současnými herci a herečkami český projekt, který se odehrává ve 30. nebo 40. letech, rovná se téměř Mission: Impossible. Úsvit se sice chce vyjadřovat k současnosti, nicméně to neznamená, že by měl období krátce před začátkem druhé světové války používat výhradně jako alibi, tj. bez jakékoli snahy o uvěřitelnost a zachování atmosféry. Nejdále k trefnému obsazení má Miroslav König, jenž do doby, jakou známe z filmů s Adinou Mandlovou, Natašou Gollovou a Vlastou Burianem, typově zapadá nejméně. Tohle je problém, který srazil celkovou působivost už u několika současných audiovizuálních děl, včetně Bohémy či Zlaté labutě.

 










 

To, že situujete příběh do minulosti, vám samozřejmě dává příležitost „odhadnout“ budoucnost. Konkrétně v roce 1937 třeba v tom smyslu, že se postavy můžou dohadovat, jestli bude nebo nebude válka. Druhá věc je, že tím, že se nedozvíme, jak to s postavami bylo dál, vyvstanou vlastní dohady o tom, jak asi dopadly. Klidně se mohlo stát, že Helena o dítě během války přišla, potažmo že ji sama nepřežila. Nicméně v podstatě už jenom to, že máme potřebu se nad příběhem protagonistů zamýšlet, představuje pro film velké plus. A jelikož hlavní hrdinka přestavuje srkz naskrz tak kladnou postavu, že už ani nemůže být kladnější, bylo pochopitelně nutné vytvořit k ní protipól. Dorazí tedy člen kontrarozvědky Robert (Milan Ondrík), jehož lži jsou průhledné na 600 kilometrů a jenž si myslí, že Hitler je echtovně cajk týpek. Důvod této jeho domněnky přitom evokuje jednoho současného bolševického diktátora. Pak bylo nepřekvapivě potřeba vytvořit figuru se zpátečnickými, předsudkovými názory. Enyky, benyky, kliky, hec … A volba v tomto směru padla na „Stavbyvedoucího“ v cameo podání Marthy Issové.

Asi nebylo vyloženě nutné, aby Sašu hrál skutečný transgender herec. Stačilo by, kdyby byl neznámý. Dlužno dodat, že Richard Langdon nehraje sebe. A jakožto debutant je režijně vedený tak, že nás nutí si klást různé otázky, což je správně, neboť proto Úsvit přece zvyknul. Jeho tvůrci si někdy komplikují situaci tím, že vesnice, ze které tato postava pochází, vypadá jako skanzen ... A opravdu to skanzen je. Takže působí trochu jako jakási rezervace, čímž jdou tihle tvůrci poněkud proti sobě. A ta edukativní pasáž, která nám vysvětluje, jak se věci mají s trangenderem a intersexualitou, působí spíše absurdně. Takže ani jedno nebyl záměr, což by mělo být pro tvůrce v čele s Matějem Chlupáčkem do budoucna varováním a radou, že některé věci by se měly lépe promyslet.

Úsvit je film, jaký chce vyvolat diskuze a nepochybně má dostatečné kvality na to, aby je vyvolal. Tak ze čtyřiceti procent díky filmařské zručnosti, zbytek obstaralo nevšední téma. Se zručností souvisí fakt, že se natáčelo na „pětatřícu“, což na jednu stranu zařídilo vizuálně pěkné záběry, na tu druhou byla chyba volit záběry natočené z ruky, jelikož kdykoli se tak stane, podkopává to do té doby jasně viditelnou skutečnost, že tenhle titul nebyl levnou záležitostí. Dokonce až natolik, že můžeme snadno dostat pocit, že v těchto scénách sledujeme studentský film, což je vskutku zvláštní. Zároveň se opět potvrdilo, že film je kolektivní dílo, při kterém si musí sednout spousta složek, včetně hudby. O ní se postaral Simon Goff, jenž pracoval i na Černobylu či Jokerovi, avšak jeho doprovod často není v souladu s obrazem. Přesto přese všechno představuje Úsvit dílko, které patří do kina, má předpoklady k zisku prestižních cen (včetně festivalových) a rozhodně se o něm bude mluvit. V současnosti určitě. Ale jak si asi povede za padesát roků?

FOTO: Bontonfilm