A možnost opět natáčet na formát IMAX 70mm. Spekulovalo se, že tentokrát se jej bude držet po celé tři hodiny, ovšem tak tomu není. Znovu se děje, že se v IMAX rozháhne obraz na celé plátno (v Evropě by měly být pouze dvě tohle umožňující kina – jedno v Madridu, jedno v Praze na Floře, pro kterou sám režisér nahrál cca minutový vzkaz), naštěstí ne zcela bez ladu a skladu, kdy je jeden záběr normální a druhý roztažený, jako tromu bylo v Dunkerku, kde byl tudíž tenhle nápad ve finále značně kontraproduktivní. Blíže má Oppenheimer z tohoto pohledu určitě k Interstellaru.

Rozdíl spočívá v tom, že u bijáku z roku 2014 to mělo své opodstatnění, jelikož teď ho vlastně z větší části postrádá, protože akční a vpravdě velkolepé scény de facto úplně absentují. Snad s výjimkou Trinity testu, jelikož shození bomby Little Boy na Hirošimu a Fat Man na Nagasaki se nedočkáme, pouze se o tom mluví (o Wolverineovi zmínka nepadne, stejně jako později nepadne o Watchmenech v souvislosti s Projektem Manhattan). Tím se samozřejmě ušetřily dolary – kór když by režisér vizuální efekty nejradší vůbec nepoužíval a shodit skutečnou atomovku na skutečné město si naštěstí ani on ve své megalománii nemůže dovolit – takže stačí ukázat jenom v rychlosti několik japonských lidí, kteří byli v nesprávný čas na nesprávném místě, protože v dalších minutách se ve filmu, který střídá barevné pasáže s černobílými, posouváme k nevyhnutelnému.

To znamená k výčitkám svědomí, které titulní postava zprvu nechala stranou, jelikož byla ponořená do vývoje a plnila úkol. Ocitla se totiž v situaci, kdy bylo nutné dovést vývoj do zdárného konce, neboť USA nebyly jedinou zemí, která si chtěla tímto významným způsobem vylepšit zbrojní arzenál. Oppenheimer se cítí provinile, zatímco Harry S. Truman ho uklidní, že on sice bombu vynalezl, ale bez okolků ji použít byl jeho nápad. Problém s tím nemá, jelikož díky tomu mohl 33. americký prezident jako první tímto způsobem demonstrovat svou moc. Co na tom, že si dané rozhodnutí vyžádalo dost přes 100 tisíc nevinných životů? „Já jsem tu zbraň použil, protože ta možnost tady byla a už stejně poražené Japonsko bylo třeba dorazit. Svůj účel to splnilo a můžu se jí ohánět dál,“ jakoby si řekl Truman, jehož ztvárňuje Gary Oldman, což je zajímavý posun od Winstona Churchilla. Ale i kdyby ho hrál Denzel Washington (protože Denzel je natolik skvělý herec, že zahraje všechno a všechny, a navíc přece žijeme v době přehnané korektnosti), pointa by zůstala stejná.

 










 

Ve filmu to není servírováno s patřičnou úderností, ale rozhodně se po jeho zhlédnutí dá směle tvrdit, že vynález jaderné bomby je největším zločinem proti lidskosti v dějnách lidstva! Bohužel, protože dějiny světa jsou plné válek a zabíjení vlastního druhu, není vyloučeno, že se v budoucnu povede vyvinout něco ještě zrůdnějšího. A s velkou pravděpodobností se pak zase najdou ubožáci, kteří tím budou vyhrožovat. Není to ani tak o hraní na boha, jako spíše na přírodu, resp. na vesmír, protože umírající hvězdy mají na tomto vynálezu taky svůj podíl. Současně Oppenheimer ukazuje, že ten, kdo nenávidí a kdo se mstí (kvůli ješitnosti a uraženému egu), nikdy neodpadne dobře, třebaže si nějakou chvíli může myslet, že mu lži vyjdou. Nolan při psaní scénáře vycházel do značné míry ze dvou knih, nicméně je neadaptoval natolik kvalitně, aby mohl vzniknout výjimečný a zcela originální počin. Nic na tom nezmění ani fakt, že scénář psal zcela netradičně (a hlavně zbytečně) v ich-formě!

Vlastně už poněkolikáté sledujeme souboj Nolan-režisér vs. Nolan-scenárista. Steven Spielberg (kniha) ví, že psaní není jeho silná disciplína, a proto existuje značný nepoměr mezi počtem celovečeráků, které režíroval, a počtem těch, které napsal (35:5). Kdežto Christopher Nolan má režii zmáknutou, nicméně nedorazy v psaní si pořád neuvědomuje. To bude patrně dáno i tím, že se dostal do pozice, kdy může pracovat s neomezným rozpočtem a nemá tudíž potřebu jakékoli sebekorekce. Jeho nejlepší snímek vychází z povídky bratra Jonathana, což není žádný kněz, nýbrž sourozenec.

Nelze mu ale upřít, že je výborným iluzionistou – ještě větším, než Eisenheim a Alfred Borden dohromady, jelikož diváky, to je třeba zopakovat, dokáže efektivně ošálit. V tom smyslu, že je přinutí si myslet, že sledují něco, co ještě nikdy neviděli. Jenže kdo tenhle klam prokoukne, složitěji si k tomuhle tvůrci s oblibou v pseudodokumentárním stylu hledá cestu. I tak byla moje očekávání před Oppenheimerem veliká. Jednak kvůli samotnému vědci, jednak proto, že se nechtělo věřit, že by při inspiraci skutečnou událostí zklamal Nolan hned dvakrát za sebou, a také proto, že scéna s vědcem Nikolou Teslou, který pochopitelně rovněž reálně existoval, je v Dokonalém triku docela hezká. Tentokrát mohl začlenit Alberta Einsteina, kterého nechá pronést nějakou tu moudrou věc, a také se bude řešit tajnůstkaření u jezírka, ve kterém byl zainteresovaný a které bude v závěru odhaleno.

 










 

Snaha pokusit se všechno udělat co nejopravdověji naráží na dva zásadní nedostatky. Prvním je střihová skladba, druhým skutečnost, že ač sledujeme postavy s reálnými předobrazy, často promlouvají jako postavy ryze filmové! Nejen viz replika: „Potřebujou nás … Dokud nás potřebovat nebudou.“ Tahle četná umělost zachází až tak daleko, že v posledních rokách nebyla ke slyšení ani v leckterých sci-fi. Na druhou stranu – možná paradoxně – platí, že při té ukecanosti mají postavy často co říct, i když nepřekvapivě včetně odborných fyzikálních výrazů, což Daně Drábové sice nepřišlo, avšak nutno pamatovat, že s Oppenheimerem by si vzhledem ke svojí profesi měla hodně co povídat. Nolan chce těmito výrazy přidat na hloubce a zároveň chce ukázat/pochlubit se, že si dělal poctivý průzkum (mimo jiných opět s výpomocí Kipa Thornea), ovšem neuvědomuje si, že my si žádný nedělali.

Musí se nechat, že byť se tady objevuje řada postav (tak jako v Tomanovi), podařilo se v nich udržet přehled a pořádek (na rozdíl od Tomana a to je český). Cillian Murphy v titulní roli baví, což si nejsem jistý, jestli je správně, jelikož jeho počínání v Los Alamos nemá být zábava. Emily Blunt coby manželka Kitty představuje postavu tak silnou, že je skoro srovnatelná s Ritou z Na hraně zítřka. Nenechá se zahnat do kouta, umí zvýšit hlas a nikdy by nepodala ruku někomu, kdo dělá vůči ní nebo jejímu manželovi podpásovky. A to, že se nechce starat o svoje děti, z ní ještě nedělá špatnou matku. Další parádní představení všestranné herečky!

Dále: Alden Ehrenreich občas přijde s pěknou replikou, Kenneth Branagh nebude otráven jablkem, Josh Hartnett pokračuje v rázném vzkříšení kariéry, Jason Clarke v její stagnaci kvůli hraní záporné postavy, Casey Affleck se staví jenom na chvíli, Rami Malek je morálně bezúhonný a dělá správnou věc, Florence Pugh není pro příběh až tak zásadní, ale režisér ji přiměl se vysvléknout, Robert Downey Jr. nás přinutí, abychom zapomněli na Iron Mana … Ale tou úplně nejpozoruhodnější figurou bude Edward Teller s tváří Bennyho Safdieho, neboť jakožto „otec vodíkové bomby“ prosazuje značně radikální názory a zjevně by nejradši vyhodil všechno do luftu.

 










 

Závěrečná cca půl hodina se věnuje především vykonstruovanému procesu v době mccarthismu, při kterém byla Oppenheimerovi odňata bezpečnostní prověrka. O podobně zmanipulovaných fraškách toho bohužel v našich zeměpisných šířkách z doby minulé víme dost. Nolan však není Scorsese, jenž nemá problém natahovat stopáž na 210 minut, takže mu už nezbývá prostor na to, aby vše dostatečně rozvinul. Z pohledu domáhání se spravedlnosti, což je mimořádně mocné téma, tedy jednoznačně zaostává například za ve Varech zhlédnutým dramatem Papežův zákon, které zamíří do běžné distribuce pravděpodobně někdy na podzim a které vychází ze skutečné události, která postihla jednu italskou rodinu kvůli nedobrým papažským nařízením. Pravda, tady svou výraznou roli hraje též fakt, že Oppenheimera nemůžeme brát jako vyloženě kladnou postavu.

Oppenheimer byl člověk, kterého Nolan na začátku přirovnává k Prometheovi (nikoli tomuto). Ten daroval lidem oheň, za což jej bohové přikovali ke skále. To celkem sedí, což se nedá napsat o hudbě. Vypadá to, že všichni skandinávští skladatelé se domluvili, že budou vytvářet víceméně jeden a ten samý doprovod. Během sledování filmu se jinak snadno vybaví částečně JFK, nicméně ve větší míře vynikající Kód Enigmy. Alan Turing nese s J. Robertem Oppenheimerem jistou podobnost. Z toho pohledu, že jeho velký objev zůstal ve své době malinko ve stínu něčeho jiného. Nic to bohužel nemění na tom, že v určitém smyslu přichází Oppenheimer ve správný čas. A zároveň platí, že některé tituly potřebují v divácích a divačkách několik dnů po zhlédnutí dozrávat, na základě čehož se může vylepšit jejich hodnocení. Film Oppenheimer ale není ten případ.


RECENZE NA FILM BARBIE JE K DISPOZICI TADY


FOTO: CinemArt