Existují pouze čtyři možnosti: Zaprvé, při práci na domě nešťastnou náhodou vypadnul z okna. Zadruhé, vzhledem ke svému mentálnímu rozpoložení vyskočil úmyslně. Zatřetí, za jeho smrt může někdo, kdo se do domu vloupal (případně hospodyňka Monica, kterou překvapivě nikdy nikdo nepodezírá). Začtvrté, shodila ho úmyslně Sandra, protože jejich předchozí hádka byla obrovská a její míra snášenlivosti přetekla. Samuel si ji potají při té ostré výměně názorů nahrál a samotná nahrávka později zazní u soudu, kde nám nebude prezentována jenom v audio, nýbrž normálně v audiovizuální podobě. Tedy až do momentu, kdy začnou padat rány. Tehdy už budeme zase poslouchat v soudní síni spolu s ostatními postavami, což znamená, že se společně můžeme jenom domnívat, co přesně se tenkrát v tom luxusním domě mezi těmi dvěma stalo, tj. kdo koho napadnul a jak a čím.
Někdy v polovině filmu nás může napadnout nedobrá myšlenka, že tvůrci po těch dvou a půl hodinách zvolí nedoslovný přístup Asghara Farhadiho, který se v Rozchodu Nadera a Simin či v Minulosti v Klientovi zdráhal ve sporech přiklonit na jednu či druhou stranu a rozhodnutí nechával na divácích. V případě Anatomie pádu by se nejen vzhledem ke stopáži jednalo o jasný podraz na obecenstvu, takže jedině dobře, že nám bude jednoznačně předloženo, jak to se Sandrou dopadne. Některé to jistě překvapí, jiní to vezmou jako logické vyústění toho, jak přelíčení probíhalo. Kartami nemůžou zamíchat ani tak různí experti na pády z oken, jako její vlastní syn, u něhož to často vypadá, že mu všichni dospělí (naivně?) důvěřují jenom proto, že je zkrátka ještě dítě.
Anatomie pádu je film, jehož názvu se při sledování dočkáme v praxi (nelze jej však brát v přeneseném slova smyslu) a jehož tvůrci neudělali ze vztahu s Vincentem jablko sváru při Sandřiným soužitím s manželem Samuelem, jelikož si bohužel neodpustili následování současných korektnostních trendů, když z hlavní postavy udělali alespoň bisexuálku, která svého manžela víckrát „podvedla“ se ženami. Tentokrát se však nedá tvrdit, že by zrovna tahle vějička dopomohla tomuto snímku k ocenění v Cannes. Přitom vlastně budeme svědky jediné emotivní scény, která má zprvu jiné vyznění, jelikož to vypadá, že syn otrávil svého psa pouze proto, aby se vyhnul výslechu před paní soudkyní, která občas působí celkem bezradně. Moment s eventuální otravou zvířete by býval naprosto zásadním způsobem otřásl s tím, co jsme do té doby viděli a rozhodně by změnil náš pohled na protagonisty (za antagonistu v pravém smyslu toho slova tady nakonec nikoho označit nemůžeme). Shrňme si to asi tak, že Anatomie pádu je určitě povedený počin, ale nazývat ho například „mrazivým psychothrillerem“, jak se to stalo třeba v Anglii, je prostě přehnané.
FOTO: Aerofilms