TRADIČNÍ UPOZORNĚNÍ: PŘEDLOHU JSEM NEČETL, PROTOŽE KNIHA JE KNIHA A FILM JE FILM


„Moc nad kořením je moc nad vším.“ Tím kořením se samozřejmě nemyslí oregano, nýbrž melanž. Že by mu ale bylo přímo věnováno hodně prostoru, ve kterém by se kladl důraz na jeho nekonečnou výjimečnost, tak to zcela určitě ne. To už se více řeší červi, ze kterých se dostává speciální voda živá (patrně tato, o které zpívá Aneta Langerová), jakou využívají členky mocného sesterstva Bene Gesserit. To připomíná látku zvanou amrita, se kterou jsme se setkali u tulkunů v Avataru: The Way of Water, ačkoli účely a využití jsou naprosto odlišné. A odlišný je nepřekvapivě taky pohled na obě pokračování – jak řemeslně, tak obsahově.

Zatímco James Cameron nám ve své kariéře nabídnul projekty se zcela odlišným tempem i rytmem (a přesto všechny ve výsledku působí naprosto velkolepě), Denis Villeneuve natáčí z tohoto úhlu pohledu de facto pořád jeden a ten samý film. Naštěstí si vybírá či mu jsou nabízeny příběhy, které takový přístup snesou. K nim se řadí také Duna, přičemž už před premiérou první části se dalo očekávat, že větší průšvih, než jaký přinesla verze Davida Lynche (nikoli režisérovou zásluhou) z roku 1984, se dostavit nemůže. V současnosti bohužel i díky tomu, že se přístup kanadského tvůrce blíží spíše Christopheru Nolanovi, než Jamesi Cameronovi, jenž dokáže naprosto dokonale vybalancovat myšlenku a zábavu.

 










 

Takové kvality neměla ani jednička. A nemá je ani dvojka, přestože se musí líbit, jak z ní srší, že se její režisér snažil o maximální poctivost, což by asi dopadlo na úrodnou půdu v daleko větší míře tehdy, když by se sám nepodílel na scénáři, neboť to je disciplína, v jaké rozhodně neexceluje. On ani spoluscenárista Jon Spaihts nepatří ve svém oboru ke špičce. Dokonce ani v žánru sci-fi, třebaže se jinému v podstatě během svojí kariéry nevěnoval. A přínos Erica Rotha, jenž příští rok oslaví osmdesátku, nebyl ani natolik velký, aby si za něj vysloužil scenáristický kredit. Z výsledku lze naštěstí pořád rozpoznat, proč se knižní předloha těší tak široké oblibě. Témata jsou rozhodně nadčasová a leckteré postavy nepostrádají na pozoruhodnosti.

Jenže zatímco při čtení si je každý promítá jednak podle autorova popisu, a jednak pochopitelně podle vlastní představivosti, na plátně jsou jejich tváře jasně dané, a proto se musí obsadit správné herečky a správní herci, což už poněkolikáté přivádí k Timothéemu Chalametovi, jenž bude pro náctileté holky zřejmě hvězdou, ale ostatní můžou pochybovat nad jeho důvěryhodností a přesvědčivostí v roli Paula Atreidese – viz například souboj s na-baronem Feyd-Rauthou, který jest Harkonnenovým synovcem. Austin Butler jím vzal úlohu zcela odlišnou od Elvise Presleyho a vlastně i Texe Westona. Tady ale doplácí na to, že neztvárňuje postavu s reálným předobrazem a že jsme takových tuctových záporáků viděli už celou řadu.

Navíc se zúčastní dlouhé scény v aréně, která má zřejmě evokovat gladiátorské zápasy, jenže potíž spočívá v tom, že její pointa je krystalicky jasná od samotného prvopočátku. A takových scén se ve druhé Duně bohužel nachází víc, což znamená, že stopáž sahající pomalu ke třem hodinám neodkazuje k epičnosti jako spíše k neschopnosti či ignoraci toho, jaké scény děj opravdu dál posouvají a jaké jsou čistě na efekt. V momentě, kdy převažuje druhá sorta a kdy si u té první hravě domyslíme pointu dopředu, nemůžeme čekat plnohodnotný filmový z  ážitek. Dokonce ani v případě, že se vypravíme do kina IMAX. Každá sci-fi rovněž potřebuje jednoznačně prezentovat pravidla daného světa, což se v Duně: Části druhé spolehlivě neděje. A tak není divu, že můžeme získat pocit, že nějaká postava najednou udělá něco, co jde zcela proti jejímu charakteru, stejně tak občas pokulhává čistota, resp. přehlednost vztahů mezi postavami.

 










 

Na rozdíl od představitele hlavního hrdiny, jehož romantická linka s Chani (Zendaya) rozhodně není doprovázena hlubokou láskou (a ve finále v opačném gardu – tj. jeden muž a dvě ženy – evokuje záležitosti typu Hunger Games), Rebeccu Ferguson je radost sledovat. Její roli Jessiky můžeme označit slovem vícevrstevná a oproti Chalametovi, jemuž, pravda, nejde upřít snahu, její výkřiky typu „Silence!“ či „Quiet!“ nevyznívají komicky. Stellan Skarsgård má v úloze záporáckého barona Harkonnena znovu jediný cíl nás znechutit. John Brolin baví, tak jako Léa Seydoux, Javier Bardem a Dave Bautista, jehož Rabban má k Draxovi hodně daleko. Fajnové je taky vidět po delší době Christophera Walkena. Ovšem hovoříme-li o figurách, jaké jsme minule neviděli, vítězí princezna-šikula Florence Pugh. Nebýt takhle kvalitního hereckého obsazení (Charlotte Rampling z něj samozřejmě nevyjímaje), neměl by se režisér vlastně pořádně o co opřít.

Duna: Část druhá patrně daleko více uspokojí příznivce a příznivkyně knižní předlohy. Ty ostatní může mrzet, že se jedná o hollywoodskou podívanou bez přesahu. I proto, že skvělá práce s napětím se po expozici z ničeho nic téměř úplně vytratí. A když to vezmeme do extrému, nedlouho po uvedení první části jsem se o ní bavil s jedním velmi významným českým režisérem, který si stěžoval na nedobrou zvukovou kvalitu – nikoli v rámci konkrétního kina, nýbrž proto, že prostě zvuk nebyl dobře smíchán. I ve dvojce se objevují sekvence, kdy nutno mu dát za pravdu (přesto si troufám tvrdit, že oscarová nominace za zvuk bude paradoxně nevyhnutelná). Jediné co, vyskytuje se tady paralela s konflikty na Ukrajině a mezi Izraelem a Palestinou. Avšak z režisérova přístupu nelze jasně rozsoudit, jestli je to náhodné či cílené. Jisté je jenom to, že zatímco na Jakea Sullyho, na Obi-Wana Kenobiho, na kapitána Kirka, na Martyho McFlye nebo na Spider-Mana si děti budou rádi hrát, na tohoto Paula Atreidese si s největší pravděpodobností nikdo chtít hrát nebude (všechny projekty přitom mají ekonomicky nejvýhodnější přístupnost). Kór když dvojka představuje spíše jen mezihru před třetí částí, která se, jak jest v rámci této série zvykem, pro jistotu ještě ani nezačala natáčet. 

FOTO: Warner Bros.