Ve městě New Rochelle ve státě New York probíhá finále tenisového turnaje. Nedá se tvrdit, že by mělo jít o extrémně významnou soutěž, nicméně pro tři přítomné má výsledek tohoto posledního klání význam vskutku enormní. Tashi Donaldsonová (Duncanová) sedí v hledišti. Sama v minulosti výborně hrávala tenis, dokud se nezranila. Dobře se zná s oběma sportovci, kteří před ní právě pobíhají po kurtu a nahánějí míček s raketou v ruce. Jedním z nich je Art – její současný manžel, druhým jeho bývalý výborný kamarád a zároveň její bývalý přítel Patrick. Postupně se vracíme zpátky v čase, abychom si ujasnili, jak se vztahy mezi nimi v průběhu roků vyvíjely, a abychom zjistili, jaký dopad může mít případná porážka pro toho či onoho, potažmo pro Tashi.

Během finále můžeme držet palce buď jí, nebo Artovi, nebo Patrickovi. Můžeme se taky stát zcela nezávislými pozorovateli a nedržet palce vůbec nikomu. Není ale možné fandit úplně všem, a to z různých důvodů. Nic to ovšem nemění na tom, že scenárista Justin Kuritzkes (manžel Celine Song, co v minulém roce uvedla Minulé životy) stvořil zajímavé postavy, ze kterých Mike Faist a Josh O’Connor nedělají žádné karikatury, ale pod režijním vedením Lucy Guadanigna, jenž platí v podstatě za experta na nevšední komplikované vztahy, ztvárňují osoby, které klidně můžou někde existovat. Stejně tak Zendaya, jaká ukázala, že dovede předvést maximálně přesvědčivý výkon, i když se nepohybuje v komiksovém či vědeckofantastickém žánru. Nepřekvapí, že může poplést hlavu oběma kamarádům, což se ještě násobí, když má na sobě tenisový outfit.

Skutečné seznámení s postavami vlastně přichází až po pramálo zajímavé a lehce nepřehledné expozici. Ale čím víckrát se vrátíme do tu vzdálenější, tu současnější minulosti, tím lépe si uvědomujeme, že takové postavy nepotkáváme na plátně každý den, byť tedy rozhodně nemůžeme souhlasit se vším, co dělají. Každopádně, ač se nedá tvrdit, že bychom se chtěli s kteroukoli z nich vyloženě kamarádit (nejvíc v pohodě se tváří býti Helen, se kterou má Patrick v jedné scéně rande v hotelu, kde shodou okolností zrovna bydlí Tashi), bude nás interesovat, jak si mezi sebou ty pokřivené vztahy vyřeší. K tomu asi nutno dodat, že už jsou odrostlejší a uvědomělejší, takže nemají a de facto nikdy neměli vyloženě teenagerovské motivace Snowboarďáků / Rafťáků.

 










 

Sice se Rivalové oficiálně nehlásí ke komediálnímu žánru, ale to neznamená, že by byly nějak přehnaně seriózní. Navíc se místy nelze zbavit dojmu, že je Luca Guadagnino využil, resp. možná trefněji řečeno zneužil k tomu, aby zparodoval některé svoje předchozí počiny či spíše obecně svoji tvorbu, která tváří se být poněkud zaškatulkovaná a v určitém smyslu jednotvárná (se Suspirií musel vědět, že strká hlavu do oprátky, vzhledem k tomu, jakému věhlasu se těší originál od Daria Argenta). Tentokrát na to jde úplně jinak, protože tohle dílko má drive podání vystřeleného tenisového míčku. Dále má kameru, která se nebojí experimentovat, a k tomu také dynamickou hudbu od Reznora a Rosse, jaká spíše podtrhává tu parodickou stránku.

Nedá se ovšem tvrdit, že bychom sledovali technicky dokonalou podívanou. Záběry z pohledu letícího míčku určitě potěší, protože něco takového jsme neviděli ani v Borg/McEnroe, ani v Souboji pohlaví. Zpomalovačky však nejsou cool jako u Zacka Snydera, nezvyšují napětí jako u Briana De Palmy, neznačí předzvěst budoucích událostí jako u Guye Ritchieho a už vůbec neslouží ke zdůraznění brutality násilí jako u Sama Peckinpaha. Zpomalovačky v Guadanignově podání v podstatě nudí, což je mrzuté. Na druhou stranu to jistě nebude důvodem, aby se na tenhle jeho biják při příštím udílení prestižních cen dočista zapomnělo.

Rivalové neukazují sportovní zápolení tak precizně jako ty dva výše uvedené tenisové projekty, jelikož to vlastně ani nebyl záměr. Za tenis mohl klidně suplovat téměř kterýkoli jiný sport, patrně včetně týmových. Tenhle film není o tenise, ale určitě je o lásce a přátelství, které někdy dokážou překonat i velké rozepře. Druhá otázka, kterou si leckdo po zhlédnutí může položit, je: „Bylo opravdu nutné vyprávět nechronologicky?“ Například u Anny mají četné skoky v čase svoje výborné opodstatnění. Zatímco u Rivalů by možná bylo bývalo pozoruhodnější skutečně servírovat události ze života těch tří nejdůležitějších postav právě tak, jak šly za sebou.

FOTO: Warner Bros.