„Já pohnu horou!“

To jsou slova Briana Sweeneyho Fitzgeralda, jehož jméno jest pro lidi v Jižní Americe příliš složitě vyslovitelné, takže jej „pošpanělští“ na Fitzcarralda. Tenhle pán se vyznačuje neuvěřitelným odhodláním a schopností, že když si něco zamane, dotáhne to do konce. Zbožňuje operu a snad i svou milou Molly, jinak úspěšnou majitelku hampejzu. S její pomocí a s pomocí kaučukového barona uskuteční svůj dlouhotrvající záměr dostat úžasnou operu do džungle! Když to nevyšlo s železnicí přes Andy, třeba to půjde s lodí přenesenou přes kopec na místě, kde dvě paralelně tekoucí řeky dělí nejužší část pevniny. Mise se to tváří býti ještě šílenější, než když vyrazil kapitán Willard do hlubin nehostinné džungle, aby našel a zneškodnil plukovníka Waltera E. Kurtze v jiném mistrovském díle, nazvaném Apocaplypse Now, které má s Wernerem Herzogem spojitost (viz níže).

Natáčet v takovém prostředí bez hollywoodského rozpočtu jest naprosto extrémní záležitost hodná velikého respektu. Vysoké odhodlání a mentalitu vítěze tedy režisér sdílí s titulní postavou, jejímž předobrazem se stal kaučukový baron Carlos Fitzcarrald, a jakou po problémech Jasona Robardse získal Klaus Kinski, jenž v té době už dávno nebyl mírným flegmatikem jako v první polovině šedesátek, kdy šel proti Vinnetouovi, nýbrž extrémním cholerikem. Ale zároveň vynikajícím hercem, který dokázal být maximálně přesvědčivý, i když hrál postavy, jaké nebyly násilnické, šílené, cholerické … zkrátka záporné. S Jasonem Robardsem (a Mickem Jaggerem v roli jeho asistenta) by se jednalo o úplně jiný film, který by navzdory účasti hned dvou velikých osobností pravděpodobně nebyl lepší. Respektive tří, ale Claudia Cardinale zůstala.

Měli bychom se vrátit na začátek 20. století, avšak Teatro Amazonas ve městě Manaus už nějakou dobu stojí a skutečně se tam dařilo přilákat největší hvězdy včetně Enrica Carusa či Sarah Bernhardt, kterou slavně namaloval Alfons Mucha. O této stavbě se vedly různé zvěsti, což není překvapením, protože v těch končinách jest pověrčivost běžným jevem. Platí to tedy zvláště o peruánských indiánech, jací žijí na místech, která tehdy rozhodně nebyla podrobně prozkoumána. Scénu, ve které se jich desítky plaví za Fitzcarraldovou lodí, lze tudíž označit za nejdramatičtější (třebaže se později dočkáme nedobrovolného sjíždění těch divokých peřejí); pouštění jim operu z gramofonu pro uchlácholení za nejpozoruhodnější; zatímco stěhování lodi přes horu o napětí není, jelikož víme, že se to titulnímu hrdinovi podaří, i kdyby si ji měl naložit na záda.

 










 

Režisér Werner Herzog vypráví tak, že nemáme nejmenší důvod nevěřit tomu, že se tenhle příběh tenkrát přesně takhle odehrál. Nesází na žádné lyrické, artové vložky, které by spíše jenom odváděly pozornost od samotného příběhu, resp. tématu. V podstatě to jediné, co se dá Fitzcarraldovi vytknout, jsou zbytečně dlouhé záběry na plující loď a jí obklopující prostředí, což má patrně taky souvislost s tím, že se pro režiséra vlastně na více roků stal druhým, ba i prvním domovem, jelikož v džungli točil už neméně pozoruhodný snímek Aguirre, hněv boží. V tomto projektu, který posloužil Francisi Fordu Coppolovi jako jeden ze zdrojů inspirace při tvorbě zmíněné kultovní podívané, se vydává ještě o pár století dál do minulosti a zaměřuje se na člověka, kterého někteří můžou rovněž nazvat šílencem, avšak v podstatě z opačných, tj. nedobrých důvodů.

Fitzcarraldo je více než čtyřicet roků od premiéry pořád výjimečný film! Není pouze o stěhování lodi přes horu z jedné řeky na druhou (vzhledem k těm divokým peřejím, jimž indiáni přezdívají „hněvivé duše“, nebylo jiné řešení). Je to projekt o posouvání hranice nemožného. A o tom, že také ten nejbláznivější záměr se může podařit realizovat, když se pro něj udělá maximum. S tím souvisí oslava lidské vynalézavosti, jaké se meze nekladou a s jakou se dají překonat i ty nejzapeklitější překážky … Fitzcarraldo je zkrátka krajně nevšední, katarzní filmový zážitek, jaký plně zasluhuje všechny superlativy s ním spojené. Nevyjímaje ten, že se dostal do této knihy, která mapuje ty nejvíc nejvýznamnější filmy historie světové kinematografie.


RECENZE KNIHY DOBÝVÁNÍ MARNOSTI JE K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de