„Rally je bezkonkurenční“ říká Landa

Na rozhovor s Danielem Landou jsem šla s pocitem, že vlastně vůbec nevím, jak se k němu chovat. Nějaké informace k přípravě jsem si našla na jeho oficiálních webových stránkách, a abych se jaksepatří vyzbrojila, pročítala jsem různé internetové články a diskuze. S odstupem času si říkám, že to nebylo příliš moudré, protože při vstupu do hotelové restaurace na Konopišti se mi třásla kolena a lehce vyděšeně jsem očekávala jeho reakce. U stolu mě však uvítal usměvavý, upřímný a spontánní chlapík v závodnické kombinéze, kterou familiérně nazývá: „Moje pyžámko“. Při pohledu na jeho spokojený úsměv a zářící oči jsem se přestala velice rychle bát, a jelikož součástí novinářské konference byla projížďka Landovým závodním automobilem, pochopila jsem jeho radostný výraz. Výjimečně jsem tedy rozhovor nesituovala do prostředí filmu Tacho, ale tak, aby Daniel mohl ventilovat myšlenky, které ho k sepsání tohoto díla nepřímo vedly, čili přes rallye a zpěv.

R: Pane Lando, první otázka, kterou jsem Vám hodlala položit, byla: „Co Vás tak přitahuje na rallye?“

DL: Už to víte, že?  Je to neuvěřitelně kosmický zážitek. Mozek vyplavuje tak zvláštní látky, téměř podobné droze. Ale co vám o tom budu povídat, vždyť jste si to právě prožila na vlastní kůži.

R: Při projížďce jsem se nemohla zbavit dojmu, že jedeme strašně pomalu, je to jen klam?

DL: Strašně pomalý vám to mohlo přijít, ale můžu vás ubezpečit, že to pomalý nebylo. Řekl bych, že to bylo až na hranici rizika. Já osobně si vychutnávám stav tý hyperkoncentrace.

R: Danieli, Vy jste vystudoval, oženil jste se, stal jste se otcem, zpíváte, jezdíte rallye… Zažil jste toho opravdu hodně. Zkuste si představit, že jste zpátky v 80. letech; žil byste stejně, nebo byste něco udělal jinak?

DL: Já se v životě vyhýbám jedný věci a to je KDYBY. Ze slova kdyby pramenní stresy, strach a hořkost. Nemám rád kdyby. Neznám kdyby. Nechci tímhle směrem vůbec výst svoje myšlenky, bylo by to falešný.

R: Máte tři dcery, myslíte, že jste dobrý táta?

DL: Ano.

R: A přál byste si ještě syna?

DL: Na pohlaví přece nezáleží, já nepotřebuju syna. Teď mám doma tři úžasný kamarádky a jsem na ně pyšnej.

R: V roce 2003 jste založil se svým kolegou Romanem Krestou nadaci Malina. Bylo to částečně kvůli strachu o Vaše děti?

DL: To určitě ne, byla tu nějaká možnost, tak jsme ji využili. Chtěli jsme vychovat českýho řidiče. Investovat do výchovy českých řidičů je správná cesta.

R: Proč zrovna Malina? Proč ne spíš Zebra?

DL: Protože Romanovi Krestovi se léta přezdívá Malina.

R: Vy skládáte hudbu, libreta a texty. Čtenáře bude asi zajímat, co je Vaše múza?

DL: To mě taky, to vám řeknu.  Je to nějakej vnitřní faktor, kterej mi to umožní zprostředkovat. A když zrovna není, tak sedím a čekám až přijde.

R: Považujete zpěv za svoji zálibu?

DL: Je to prostředek, jak se vyjádřit. Taková půl-nutnost.

R: Vy jste jezdil autokros, testovací jízdy trucků, truck racing, teď rallye… Co z toho Vám nejvíc přirostlo k srdci?

DL: Rallye. Je bezkonkurenčne nejkrásnější, nejnebezpečnější. Pak dlouho nic, pak autokros a vlastně i ty trucky. Byl bych rád, aby se při rallye už nikomu nic nestalo. Jenže to není „jako“, je to doopravdy. Nemáte tady deset životů. A na silnici se agresivní jízdě vyhýbám.

R: Pozvěte, prosím, čtenáře www.fdb.cz na Váš film jednou větou.

DL: Přijďte!