Děti 50. let

„Já jsem se poprvé s otcem setkala jako malá holka, když se vrátil z vězení. Stála jsem v postýlce, a když jsem viděla pro mne cizího člověka, brečela jsem. Svého vlastního otce jsem se bála…“, říká paní Eva Malá v dokumentu, vyprávějícím o minulém i současném životě dcery „nepřítele státu“. Jejího dědečka, tedy otce její maminky, který byl letcem RAF, též uvěznila totalitní moc. Stejně tak jejího strýce, bratra maminky. Trvalo celkem patnáct let, než se celá rodina opět sešla u společného stolu…

Dokument přibližuje, jak moc ovlivnil pobyt tatínka, dědečka i strýce celý život paní Evy a konfrontuje její dětské pocity se vzpomínkami její maminky. Můžeme sledovat míru těchto ztrát na obě ženy – dceru i matku. Seznamujeme se s detaily politických procesů 50. let i místy s nimi spojenými. Eva žila ve dvou extrémech: doma měla „tatínka – hrdinu“ a na veřejnosti „tatínka – zrádce“. Doma byla konfrontována s až nadlidským vzorem, kterému se nikdy nemohla vyrovnat. A na veřejnosti byla naopak obtěžkána stísněností jeho potupy. Paní Malá jako jeho dcera musela snášet útoky ve škole od „angažovaných“ učitelek i obyčejné ústrky od těch, kteří ještě v nedávné době jejího tatínka obdivovali. Nemohla studovat žádnou vyšší školu a pracovala manuálně. Na tuto citlivou ženu silně dopadl tlak doby. Paní Malá přiznává, že jí byl bližší dědeček než tatínek, ke kterému si díky jeho věznění a díky konfliktu mezi vnímáním tatínka doma a na veřejnosti nedokázala vybudovat silný vztah. Paní Malá nestála ani o „tatínka hrdinu“ a samozřejmě ani o „tatínka zrádce“, ale o tatínka – tatínka bez přívlastku…

Dokument představuje prostřednictvím příběhu paní Evy plastický a ucelený pohled na to, jak silný dopad na rodinu měl tlak ze strany komunistického totalitního režimu. Přitom se nesoustředí na dobu přímého nuceného odloučení tatínka, ale ukazuje, jak dlouho zasahuje do života jeho dcery tato již skoro padesát let stará nespravedlnost…

Režisér Jaroslav Kratochvíl, student dokumentární tvorby FAMU, o hlavní protagonistce:

Pro svůj dokument jsem si vybral osud paní Evy Malé a její maminky paní Hrubé, abych mohl srovnat, jak nucené odloučení zásadních mužů jejich života obě ženy zasáhlo. Paní Hrubá se s tímto faktem vyrovnávala lépe – především díky tomu, že se věznění jejího tatínka a manžela uskutečnilo až v její dospělosti. Její dceru, paní Evu, však věznění dědečka a tatínka poznamenalo celoživotně a dosud má problém, aby se s tím plně vyrovnala. Zaujala mne i „stěna cti a slávy“ v domě paní Hrubé, která v sobě nese směs přirozené úcty, ale i vězněním poznamenaného a nevyjasněného vztahu k hrdinství dědečka a tatínka.

Zajímá mne a ptám se, jak moc a na jak dlouho ovlivňuje osud rodičů životy jejich dětí a jak nucený zásah do rodiny ze strany totalitního režimu dokáže změnit život jedné generace či více generací…

„Měla jsem ve vězení svého dědečka, otce i strýce…Aby se naše rodina sešla u společného stolu, trvalo téměř patnáct roků“, říká v dokumentu Eva Malá.