Já jsem Stěna smrti

Téma nezajímavé, herci dobří, ostatní ušlo,   takže průměr. Nedá se říci že ani nad, ale   ani pod.  aaa  
  

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné,“ praví   Písmo Svaté a že na tom něco bude se   přiklání i mnozí nevěřící. Osudy jsou   různé a určitě mnohý bude souhlasit s tím,   že ne zrovna takové, jak by si sám   představoval. A o jednom takovém osudu vypráví   tento snímek, který vznikl v době socialismu,   což znamená, že obsahuje ono, dnes tolik   proklínané, socialistické smýšlení. To však   nijak neubírá na kvalitě v rámci   dramaticko-psychologické filmové tvorby. Svým   námětem má rozhodně co říct i dnes.   Takovýchto snímků bylo natočeno hodně, a co   se týče námětu, je skutečně z čeho   vybírat. Ať se to někomu líbí, nebo ne,   natočen je kvalitně v celém svém aspektu dané   problematiky. Právě svou   dramaticko-psychologickou sondou zvýrazňuje   vážnost, což znamená, že se rozhodně   najedená o nic zábavného. Je to příběh,   který by bez skrupulí klidně mohl nést   označení „osudový příběh ze života“.   Má hlubokou myšlenku a o to jde především. A   je to myšlenka v rámci obyčejného lidského   přístupu nemálo hodna k zamyšlení, neboť   platí v každé době. A co víc, třeba se v tom   někdo s podobným osudem i pozná. Máme tu   příběh stárnoucího pouťového kaskadéra   velmi zapáleného do své profese, který   plánuje nové vybavení, aby mohl ještě   působivěji předvádět své motocyklové   umění. Jeho dcera však už chce s kočovnickým   životem v maringotce skoncovat. Herecký koncert   především pro Josefa Kemra, který po   psychologické stránce pojal svoji postavu   skutečně impozantně. Dnes už má snímek   vlivem ukázky takovéto atrakce historickou   hodnotu, neboť s něčím takovým se již mnoho   let nelze setkat.