Londýnská řeka

Ožehavé téma terorismu nabízí konfrontaci   dvou světů na jednom kontinentu, v jednom   městě, ke které jsme přizváni, abychom si i   my sami prošli malým testem. Musíme ovšem   naslouchat svým myšlenkám a hlavně si je   přiznat. Co se nám začne honit hlavou jako   první? Tak třeba "no těch tam teda   je", nebo "beztak to splichtili v tý   mešitě", případně "a že jí teď   ten mobil ukradne"... "London   River" nás lehce navádí k jisté   toleranci, netřeba nenávidět muslimy jako   takové, provinil se jen jeden z nich, dva,   tři... ne všichni. Na druhou stranu jsme   svázáni obezřetností, která je přirozená a   naší důvěře se tak příslušníci arabského   světa příliš těšit nemohou, první pohled je   znevýhodňuje, takoví Baskové nebo   příslušníci IRA se v tlačenici mnohem lépe   ztratí :-). Mě však mnohem více zaujala   další z linií, kterou se film zabývá - jak   vlastně známe svoje potomky, co o nich víme,   čeho se až můžeme domýšlet?? Je normální,   aby o dítěti věděl v podstatě to samé ten,   kdo se výchovy prakticky vůbec neúčastnil,   jako ten, co s ním žil až do jeho dospělosti?   Teď a tady, když je svět tak malý a   komunikační prostředky neomezené? Odhadneme,   čeho by byli schopní? I o tom je příběh dvou   rodičů, jejichž nejistoty, strach a napětí   nechává podobně prožívat i nás... Navíc   Brenda Blethyn je taková moje britská filmová   máma :-)