Někdo to rád zahalené

Francouzské filmové komedie jsou pro mě od doby   Jacquese Tatiho (film "Můj strýček"   jsem viděl v kině snad 10x) ke zlaté éře v   letech šedesátých a sedmdesátých oblíbené   po dnes. I v poslední době dochází k   rehabilitaci žánru, ale tento příběh je pro   mě takovou smutnou komedií. Vážné téma   asimilace etnika je podáváno v humorné poloze,   ale těžkou uvěřit, když skutečnost je jiná   (i z osobní zkušenosti v roce 2016 z návštěvy   u příbuzných a jejich názorů). Problémy se   ve filmu týkají jednotlivých osob, ale když je   skutečnost v tisícovkách a více lidích, jde   už opravdu o závažnou věc. Nechávám stranou   částečnou naivitu Armanda v převleku   hidžábu, který pravý muslim by neodhalil jeho   identitu; stejně jako hrátky ve společném   bytě spojené s převlékáním. Tak mě snad   pobavil jen Predrag "Miki"   Manojlovič" jako Darius, iránský otec   hlavního hrdiny, který si s chutí zahrál v   dalším francouzském filmu.