Signál [TV minisérie]

Za minisérií, která má překvapivě jen   čtyři části, tentokrát stojí němečtí   tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů   Netflixu. A tak tu máme další mix různých   témat ze starších filmů. Hned první motiv   sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá   pozornost, a to tajemný signál z vesmíru   nesoucí nějaké informace. A to je vše.   Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako   obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní   s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad   Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé   pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu.   Myšlenka příběhu možná nezní účelově,   ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou   známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak   skepticky na vše, co je cizí a hlavně   neznámé? Vědci si již mnoho let kladou   otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No   jo, ale co když takový život jednoho dne   přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo   nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o   takovém životě nikdo nic neví? Na politické   frontě je to jasné. Koneckonců je to zde   dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké   příklad, kdy by se nějaké společenství   státu ujalo epochálního problému a našlo   nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by   udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout   se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to   bez alternativy.“ A právě o tom to ve své   podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou   událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze   snímku „Blízká setkání třetího druhu“   (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z   realistického hlediska to ani jinak dopadnout   nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a   lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je   tedy cílená, ale spíše se zase rychle z   diváckého povědomí vytratí. Co se týče   výpravy a vizuálních efektů, není co   vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj   plynoucí neskutečné množství hluchých míst.   Scénář by vystačil na celovečerní film o   délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou   stopáž čtyř hodin se toho děje příliš   málo, takže umělé natahování z toho dělá   spíše nezáživnou nudu. Zvláště   retrospektiva vyznívá jako naprostá   zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká   hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí   děj nezaujme už v první části, zůstane se   jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo?