Slzy, které svět nevidí [TV film]

Nádherný černobílý televzní bonbónek. Mac   Frič si pozval čtyři skvělé herce na čele s   Janem Werichem a brilantně si zpracovali povídku   klasika světově literatury Antona Pavloviče   Čechova. To nemá smysl popisovat, to se prostě   musí vidět! Nezapomenutelná dvacetiminutovka!

V mém osobním žebříčku nejpovedenější z   krátkých filmových komedií natočených pro   Českou televizi s účastí Jana Wericha. Jeho   herecký koncert s dalšími představiteli   (Vlastimil Brodský, Jiřina Šejbalová, Jiří   Sovák) je pro mě pokaždé takovým osvěžením   v rámci ostatních paběrků na našich   televizích. Martinu Fričovi se v tomto žánru   málokdo dovedl přiblížit, možná tak Zdeněk   Podskalský.

Tady je krásně vidět, že všichni herci byli   především divadelníci, takže první záběr,   kdy se Werich, Sovák a Brodský v hodně opojné   náladě vrací v noci z hospody a před domem   jednoho z nich se domlouvají, že k němu skočí   ještě na skleničku a na něco k snědku, tak je   vše točeno snad v pětiminutovém záběru bez   jediného střihu. Všichni herci měli svoje   dialogy perfektně naučené a je opravdu radost   sledovat jejich herecké umění. Když se k nim   potom v bytě přidá ještě Jiřina Šejbalová,   dílo dokonalého herectví je dokonáno. Čechova   naši režiséři točit uměli a když se režie   ujal ostřílený frajer Martin Frič, není   absolutně co vytknout. Parádní Čechovův   humor, vytříbené charaktery, geniální herci.   A pití, pití a zase pití. Skvost naší   televizní tvorby šedesátých let!!!

Žena je navenek anděl, ale doma satanáš. Muž   je venku plukovníkem, ale doma jen ožralým   dobytkem, který dostane nafackováno, až mu   "slzy dojetí" vyhrknou; to všecko jsou   právě ty slzy, které svět nevidí - a nesmí   vidět. Pánské herecké obsazení je stejné   jako v Uspořené libře, ale ta byla mnohem   lepší.

Když herec Jan Werich, nedostával mnoho   filmových rolí, natočil v televizi výborné   inscenace, které i dnes mají svému divákovi co   říci. Především bláznivá komédie   Uspořená libra, o dvou přátelích, kteří   mají společný koníček, vysedávání v   hospodě a když dojdou peníze, je potřeba   vybrat z účtu, ale nesmí narazit na protivnou   ženskou, která spěchá poslat telegram do   Tararingapatamu. Zde Jan Werich má herce,   kamarády, Jiřího Sováka a Stellu   Zázvorkovou.
Kočár nejsvětější svátosti,   je konverzačka na nejvyšší úrovni mezi   místokrálem Peru a herečkou Kamilou   Pericholovou, kde se své role bezvadně zhostila   Jaroslava Adamová.
Že si se Zázvorkovou spolu   rozuměli, dokládá další televizní klenot,   Medvěd. Jsme v Rusku, Jan Werich přijíždí   jako statkář do zapadlé vísky, aby se domohl   svých peněz a narazí na pořádný kus   ženské, kterou požádá o ruku.
V slzách,   které svět nevidí je také komedie, ale velice   hořká. Muž, podplukovník ve výslužbě, se   vrací v noci z hospody, žena už spí a on si   dotáhne sebou ještě kumpány, se kterými by v   pití chtěl pokračovat doma. Žena navenek se   chová, že má radost z návštěvy, připraví   občerstvení ale muže by nejraději   "zabila".
Drahý zesnulý, je film,   který se moc na obrazovky nedostává, Jan Werich   v roli dědečka, který je nalezen v pozici   mrtvého a už jeho děti si parcelují jeho   majetek a jaké je jejich zděšení, když je   všechno úplně jinak.
V povídce Král a žena   se Werich stal Jindřichem VIII. a Jana Brejchová   jako jeho žena Kateřina Paarová s ním laškuje   a konverzuje a při tom jí může jít i o   krk.
Z těchto televizních rolí, kdo má okno a   absenci, jako by nebyl. Werich zemřel v roce 1980   a má hrob s přítelem Jiřím Voskovcem na   Olšanském hřbitově...

Opět krásná televizní věc,Čechov v podání   Jana Wericha , to je prostě zážitek.Je   úžasné, že na tak vynikající věc je třeba   tak málo herců, Brodský a Sovák si to   užívali, to partnerství s Werichem a paní   Jiřina Šejbalová hrála přesně tu paní domu   s pevnou rukou. Herecký koncert!

Koncert troch hereckých géniov na malom   priestore a v relatívne kratučkej minutáži.   Scénka ako zo života, keď trojica pod vplyvom   alkoholu zavíta do obydlia jedného z nich a   začína sa boj o povesť dobrého hostiteľa.   Manželovo zdôvodňovanie svojho sebaobetovanie v   prospech rodiny a manželkina nechuť ísť   otvoriť komoru a uvítať “spoločensky   unavených“ hostí patrí medzi veľmi vtipné a   zároveň veľmi vypovedajúce o ľudskej povahe.   Zaujímavé zrovnanie mi prichádza na um v   stvárnení napitého človeka Werichom a   Polívkom a treba povedať, že i opilosť može   byť stvárnená bez oplzlostí a vulgárneho   slovníka, ale pravdepodobne väčšina namietne,   že sa jedná o inú dobu. Čerešničkou na torte   je záverečné veľmi milé nedorozumenie, na   ktoré si všetci pripijú.

... „ A nejvíc nenávidím, když člověk se   napije a pak to nemá čím zapít. Totiž zajíst   a zapít taky ... teda.“ Tři kumpáni v   podroušeném stavu, jedna probuzená manželka a   naprosto skvělá herecká sestava.