Obsah filmu Zkouška orchestru
Televizní film Zkouška orchestru vznikl jako pouhé intermezzo: .Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi v záchvatu pominuti smyslů podepsal jakousi smlouvu s televizi, a poněvadž jsem zrovna neměl co dělat a měl jsem hroznou chuf do práce, rozhodl jsem se tu smlouvu dodržet." (F. Fellini)
V příběhu vzpoury hudebníků proti příliš autoritativnímu dirigentovi můžeme vysledovat tři roviny: autorskou, filozofickou a politickou. Můžeme jej chápat jako povzdech umělce nad nedostatkem respektu vůči tvůrčí osobnosti, ale také jako úvahu o lidském společenství, představovaném v duchu specificky felliniovské poetiky.
Autor/Zdroj: /Letní filmová...
V příběhu vzpoury hudebníků proti příliš autoritativnímu dirigentovi můžeme vysledovat tři roviny: autorskou, filozofickou a politickou. Můžeme jej chápat jako povzdech umělce nad nedostatkem respektu vůči tvůrčí osobnosti, ale také jako úvahu o lidském společenství, představovaném v duchu specificky felliniovské poetiky.
Autor/Zdroj: /Letní filmová škola
Zkoušku jednoho orchestru v uzavřeném prostoru bývalé kaple sledujeme jako fiktivní televizní reportáž, která postupně vygraduje do filozofické paraboly o povaze lidského nesváru. Fellini zkoumá jeho kořeny v demoralizované komunitě hudebníků, které nejprve každého zvlášť vyzpovídá v malém interview o jeho osobním vztahu k nástroji, na nějž hraje. Ani citové zaujetí a láskyplné příměry, jimiž muzikanti své instrumenty častují, nepřekryjí demytizovanou podobu spíše rutinních hráčů než skutečných umělců: „Nemáme hlubší zájmy. A co nás zajímá? Nic. Upsali jsme se na celý život kusu dřeva nebo plechu, kterému se říká nástroj.“ Z jednotlivých výpovědí i nevraživých vzájemných reakcí lze vytušit nelad a hrozící rozklad celku (Fellini: „Dokud to neuslyším na vlastní uši, nemohu uvěřit, že tak neharmonické společenství lidí, kovu a dřeva splyne v jednu jedinou melodii. Harmonie vzniklá z chaosu a disonance mě odjakživa fascinovala...“) Centrální personou je autoritativní podrážděný dirigent, neustále přerušující hru a deptající muzikanty nevybíravými urážkami. Představuje sice stmelující, umělecky nadřazený element, je však i katalyzátorem stupňujícího se nepokoje ve znesvářeném kolektivu. Obrovská demoliční koule, která prorazí zeď a zastaví živelně propuknuvší vzpouru proti dirigentovi, je ryze iracionální silou. I když se pak dirigent chopí taktovky a ovládne orchestr, netrvá dlouho a opět zaujme mocenskou pozici diktátora. Do symbolické černě posledního záběru zní ve zvukové stopě jeho hlas, který přechodem do rodné němčiny nabývá arogantní intonaci, příznačně asociující fašistické tendence.
Autor/Zdroj: /Kino AERO < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 3 / 10
Přidáno: 3.5.2010
Fellini byl dobrý v 50-60 letech, co natočil potom,nato raději zapomenout a nepřipomínat si. Je to jenom hrůza,když si někdo vybijí mindráky ve filmu a oni na to chodí další zakomplexovaný lidi do kina ale za jednu generaci si po něm ani pes neštěkne.
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 2.8.2008
Zaujímavý experiment aj keď niektoré scény sú trocha nudné. Keby to trvalo dlhšie asi by som tomu 7 z 10 nedal.
