Radim Koval

Herec Zemského divadla v Ostravě, později Státního divadla v Ostravě (1946 – 1959), režisér a šéf činohry Státního divadla v Ostravě (1959 – 1973)

Radim Koval se začal věnovat divadlu již za studií na místeckém gymnáziu. Navštěvoval studentské recitační kroužky a byl členem ochotnického divadelního souboru. Po maturitě se nedal na dráhu právníka, jak bylo plánováno, ale zvítězila láska k divadlu. V roce 1945 se podílel na založení ostravského divadla pro děti a mládež Kytice (pozdější Divadlo Petra Bezruče). O rok později dostal nabídku od Jiřího Myrona stát se hercem činohry tehdejšího Zemského divadla v Ostravě. Od počátku vynikal hlavně díky své velké píli a pracovitosti. K jeho velkým dramatickým rolím patřili například Francek, Radúz, Jánošík, Romeo, Jago, Oidipus ad. V sezóně 1958/1959 převzal po Miloši Hynštovi jak post režiséra, tak i šéfa činohry, v jejímž čele působil dlouhých čtrnáct let (1959 – 1973) a vytvořil přes šest desítek činoherních inscenací. Před každým uvedením inscenace prostudovával i několik měsíců dané téma, což dokazuje i nahlédnutí do jeho režijních knih, které jsou velmi detailně a precizně vypracovány. Tento přístup očekával i od svých kolegů herců a inscenačního týmu, do něhož patřili především dramaturg Vojtěch Kabeláč a výtvarníci Vladimír Šrámek, Ladislav Vychodil nebo Otakar Schindler. Díky této náročnosti povýšil soubor činohry tehdejšího Státního divadla v Ostravě do pozice jednoho z nejrespektovanějších českých činoherních divadel své doby. K jeho hlavním zájmovým dramaturgickým oblastem patřila vedle moderní české dramatiky také dramatika angloamerické provenience a dramatika ruská. Mezi nejznámější patřily inscenace: Hrubínova Srpnová neděle (1959), Pavlíčkova dramatizace Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna (1969), Eliotovo Rodinné shromáždění (1963), Williamsova Kočka na rozpálené plechové střeše (1965) nebo Noc iguany (1966), Shakespearův Richard III. (1962), v jehož titulní roli exceloval i jako herec ve své nejlepší herecké kreaci. Z ruské dramatiky byly ve své době vyzdvihovány jeho inscenace Višněvského hry Optimistická tragédie (1960), Tolstého Smrt Ivana Hrozného (1967); z ostatní dramatiky k tomu přistupují režie Euripidovy Médei (1965) a Brechtovy Matky Kuráže (1971).

Zdroj: Národní divadlo moravskoslezské