Georges Delerue

Hudební skladatel Georges Delerue patří spolu s Michelem Legrandem nebo Philippem Sarde k nejúspěšnějším a nejvýznamnějším tvůrcům francouzské filmové hudby 20. století. Delerue se narodil ve městě Roubaix na francouzsko-belgických hranicích, hudební geny zdědil především po rodině z matčiny strany; babička byla zdatnou zpěvačkou, matka hrála na piano. Díky nim Delerue od dětství hrál na klarinet, ale hudba v dětství nepatřila k jeho prioritním zájmům. Za druhé světové války musel pracovat jako dělník v kovoprůmyslu, ale nadále se věnoval hudbě. Paradoxně právě válka a těžká práce v továrně stimulovala mladého Georgese k tomu, že se o hudbu začal zajímat více a jeho hraní na klarinet směřovalo od amatérského účinkování po kavárnách k profesionální hře. Začal studovat na konzervatoři v Roubaix, kterou dokončil v roce 1945, mezitím si ale prošel těžkým obdobím po zranění na kole.

Po válce začal Delerue studovat a hrát v Paříži, na jeho profesní vývoj měl značný vliv hudební pedagog Darius Milhaud. Od hry na klarinet a piano se Delerue postupně dopracoval k hudební kompozici a v roce 1950 poprvé skládal hudbu pro film; šlo o krátkometrážní snímek LE MYSTÉRE DU QUAI DE CONTI (1950). Kompoziční práce pro film se v Deleruově kariéře stala stěžejní a nakonec napsal hudbu k více než třem stovkám filmů a seriálů. V padesátých letech zatím ale skládal více pro divadlo, jeho doménou byla práce pro avantgardní scénu Théatre Babylone, oblasti filmu se věnoval jen v žánru krátkých nebo dokumentárních snímků.

Prvním celovečerním filmem s Delerueho hudbou byla komedie UN AMOUR DE POCHE (Láska do kapsy, 1957) s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Ke spolupráci na tomto filmu přizval Deleruea režisér Pierre Kast, který jej pak angažoval i pro své další filmy. Netrvalo dlouho a Delerue dostal příležitost podílet se na mezinárodně úspěšném válečném filmu HIROŠIMA, MÁ LÁSKA (Hiroshima mon amour, 1959). Jeho hudba pak doprovázela další úspěšné tituly jako HRY LÁSKY (Les jeux de l'amour, 1960) od Philippa de Brocy nebo slavný Truffautův film STŘÍLEJTE NA PIANISTU (Tiréz sur la pianiste, 1960). Tohoto filmu a práce na něm si Delerue cenil až do smrti nejvíce, protože byl nucen složit hudbu až dodatečně podle prstokladu Charlese Aznavoura. S oběma jmenovanými režiséry navázal Delerue frekventovanější spolupráci a ze spolupráce s Philippem de Brocou můžeme uvést i u nás velmi populární filmy jako CARTOUCHE (Cartouche, 1962), MUŽ Z RIA (L'homme de Rio, 1964) nebo MUŽ Z HONGKONGU (Les tribulations d'un chinois de Chine, 1965).

Jako skladatel filmové hudby prožíval Delerue v šedesátých letech své zlaté období, komponoval až k deseti titulům ročně, po de Brocovi a Truffautovi jej ke spolupráci vyzvali i další režiséři slavných jmen jako Louis Malle, Gilles Grangier nebo Henri Verneuil, ale také již slavní tvůrci nové vlny jako například Jean-Luc Godard. Delerue v té době již komponoval i mimo hranice Francie. Spolupráce s Françoisem Truffautem nabrala nádech exkluzivity (pracovali spolu na 11 filmech) a v případech, kdy se režisér rozhodl použít starší hudbu či přizvat jiného skladatele, vždy Deleruovi poslal omluvný dopis. Na místě je také uvést filmy Édouarda Molinaro, známé i u nás – jedná se o komedie s Louisem de Funésem (OSCAR, 1967; HIBERNATUS, 1969).

Celoevropský úspěch Georgese Delerue vedl k tomu, že získal i pozornost za oceánem a koncem 60. let začal pracovat i pro americké režiséry. Za hudbu k filmu TISÍC DNŮ S ANNOU (Anne Of The Thousand Days, 1970) byl nominován na Oscara a na Zlatý glóbus. Ostatně již o rok dříve získal nominaci na cenu BAFTA za hudbu k filmu ZAMILOVANÉ ŽENY (Women In Love, 1969). Svůj čas v sedmdesátých letech dělil Delerue mezi práci ve Francii a v USA, na francouzského Cézara byl nominován za hudbu ke dvěma filmům s Yvesem Montandem. Francouzské filmové ocenění Cézara za hudbu mu vynesly filmy LÁSKA NA ÚTĚKU (L'amour en fuite, 1979) a POSLEDNÍ METRO (Le dernier métro, 1980), v obou případech opět v režii Françoise Truffauta.

V roce 1979 se Georges Delerue trvale usídlil v Americe; jeho klasické hudební vzdělání jej v komponování vedlo k účasti velkého orchestru, což mu francouzští producenti ne vždy umožnili, zatímco v Hollywoodu měl v tomto směru volnou ruku. Motivací jistě bylo i získání Oscara za hudbu k filmu STŘÍPKY LÁSKY (A Little Romance, 1979) s Laurencem Olivierem v hlavní roli. Následně Delerue dělil práci mezi Francii a USA, Cézara za hudbu získal například za film VRAŽEDNÉ LÉTO (L'éte meurtrier, 1983). Delerue v osmdesátých letech složil hudbu k řadě průměrných amerických filmů, měřítkem pro něj byla osobnost režiséra, ale ani přátelství (a četná spolupráce) s uznávaným režisérem Bruce Beresfordem nepřispělo k jeho uměleckému růstu. Později Delerue obdržel cenu za hudbu Americké společnosti skladatelů a vydavatelů (ASCAP Awards) za hudbu k filmům ČETA (Platoon, 1986) a DVOJČATA (The Twins, 1988).

Georges Delerue zemřel v Los Angeles náhle na infarkt 20. března 1992 krátce po svých 67. narozeninách.

Autor: argenson